Pohled do kroniky jihlavského fotbalu se Zdeňkem Dubcem

Odkud pocházíte? Kde jste začal kopat do kulatého nesmyslu?
Narodil jsem se v Zámrsku u Vysokého Mýta. Rodiče se později přestěhovali do Chotěboře, kde jsem začal kopat do balonu pod vedením svého otce. V patnácti letech jsem dostal laso z Vysokého Mýta, abych tam šel kopat II. dorosteneckou ligu.

Vašim dalším působištěm byly Pardubice?
Ano, v osmnácti jsem přestoupil do druholigového VCHZ Pardubice, kde jsem se zařadil do kádru dospělého týmu. Učil jsem se od zkušených a nastupoval do přátelských utkání. V roce 1968 tým dokonce postoupil do I. ligy, ale to už jsem předtím odešel na vojnu. Původně jsem měl jít do Dukly Slaný, ale nakonec jsem dostal povolávací rozkaz do brněnské Dukly.

A v Brně už jste poté zůstal...
Je to tak. Trošku jsem sešel z pardubických očí a tak se po dvou vojenských letech mým novým oddílem stal tehdy třetiligový KPS Brno. To se psal rok 1970. V KPS byli mými spoluhráči pozdější reprezentanti Franta Štambacher a Karel Kroupa.

Za jakých okolností a kdy jste se přestěhoval do Jihlavy?
Oženil jsem se, narodila se mi dcera a potřeboval jsem bydlení pro rodinu. Ve hře bylo více variant, dokonce se dříve ozval i Spartak ústy pana Sukaného. Ale nakonec pouze Modeta mi nabídla nejen práci, ale okamžitě i byt k nastěhování. A tak jsem se v roce 1972 usadil v Jihlavě. Byl to pro mne krok trochu do neznáma. O fotbalové Jihlavě jsem nevěděl vůbec nic, ale vedení tehdejšího Dynama mi předestřelo své sportovní ambice i plány na výstavbu velkého stadiónu. Spolu se mnou přišli i další fotbalisté – Josef Dohnálek z Dubňan a ze Spartaku hned trojice Milan Smejkal, Vašek Perout a Bohumil Hořák.

Z třetí ligy jste odešel do krajského přeboru...
Sportovně to pro mne samozřejmě byl velký krok zpět. Oddíl však vyvíjel velkou snahu dát dohromady silný tým z mimojihlavských hráčů ze všech koutů republiky. A samozřejmě co nejrychleji postoupit do čtvrté nejvyšší soutěže, tedy do Divize. To se ještě pod hlavičkou Dynama podařilo hned záhy v ročníku 1972/73, když jsme v tabulce předčili druhou Poštornou o osm bodů. Je zajímavé, že zrovna v roce 1973 se klub vrátil k názvu Modeta.

Můžete vzpomenout hráče, kteří se o kýžený postup zasloužili?
Tým vedl trenér Bedřich Veselý. Nejlepšími střelci byli Halán, Habrdle a Perout. K oporám náleželi Vevera, Truhlář či Matoušek. Kluci z Jihlavy v týmu byli asi jen čtyři.

V Divizi jste vydrželi velmi slušných sedm let...
Do Divize nás už vedl nový hrající trenér - Miroslav Vítů, odchovanec Spartaku, který odkopal řadu prvoligových sezón za Zbrojovku Brno. Výkony v nové náročnější soutěži měly v průběhu let vzestupnou tendenci. V prvním ročníku jsme skončili až 14., další rok 12., poté 8. a v ročníku 1976/77 devátí. To tehdy stačilo k tomu, aby oddíl po dílčí reorganizaci soutěží udržel Divizi, která se stala třetí nejvyšší soutěží. Bohužel, v tvrdé konkurenci jsme vydrželi jen dvě sezóny. A nebylo to jen tím, že roky hráčům nešlo zastavit a tím nastal postupný pokles výkonnosti. Zejména v sestupové sezóně se začaly prohlubovat zhoršené ekonomické podmínky oddílu a též rozpory mezi hráči a funkcionáři. Mužstvo bylo nedostatečně doplňováno odchovanci a společnou řeč se Spartakem tehdy nebylo možné nalézt, protože i Motorpal měl své fotbalové ambice.

Kteří fotbalisté náleželi mezi opory mužstva v těchto divizních časech?
Mančaft zvedali kvalitní exligoví hráči zvenčí - brankáři Rudolf Pelikán (Zbrojovka Brno, reprezentace do 21 let) a později Milan Švenger (Bohemians, Jablonec), obránce František Vítů (Teplice a reprezentant ČSSR), střelec Miloslav Kukla (Zbrojovka Brno, Jablonec), útočník Miloš Kudyn (Sparta Praha, Olomouc), křídelník Jožka Halán (Trenčín), bek Luboš Stockinger (Slavia Praha) nebo záložník Josef Kment (Náchod).

Lze popsat podmínky tehdejších hráčů Modety?
Při klubech fungovaly tzv. přidružené výroby. V případě Modety se v házenkářském areálu pod autobusovým nádražím pletly dresy, teplákové soupravy a další sportovní textil. A právě z těchto zdrojů bylo možné generovat čisté či černé finance pro sportovce. Brali jsme tak nejen plat v zaměstnání, ale mohli jsme si vykopat i prémie - 200 korun za výhru a za remízu byla stanovena polovina. Pro zajímavost – v KPS i Pardubicích měli hráči navíc měsíční  kalorné ve výši 800 korun.

A co úlevy v práci?
Trénovali jsme až odpoledne po zaměstnání. Jen jeden den v týdnu jsme dopoledne měli od 10:00 hodin trénink.

Jak na toto hráčské období v Jihlavě vzpomínáte?
Byly to dobré roky. Sledovalo nás i dost diváků, pravidelně kolem tisícovky. Rozhodně tehdy chodili více „dolů“ na Modetu, než „nahoru“ na Spartak. Ten navíc nastupoval v nižší soutěži.

Celek Dynama Jihlava v roce 1973 při postupu do Divize | autor: Archiv SK Jihlava

Do kdy jste běhal po trávnících?
Právě do sestupu v roce 1979. V krajském přeboru jsem ještě chvíli hrál, ale u toho jsem začal trénovat první tým. Bylo to o to složitější, že z divizního mančaftu skoro všichni hráči skončili a já tak stavěl nový tým z kluků, kteří předtím kopali za „béčko“. Zůstali vlastně jen Červenec, Hájek, Kment, Křižan a Vaněk. Hodně pracně jsme se tehdy v Jihomoravském přeboru vůbec zachránili. V průběhu dalšího ročníku mne vystřídal Mirek Vítů a já se přesunul k mládeži.

Na kterých postech jste vlastně nastupoval?
Vždycky jsem hrál halva, ale na stará kolena jsem se posunul dozadu na beka.

Modeta se do Divize dokázala vrátit v roce 1985...
Velkou zásluhu na tom měl ambiciózní funkcionář Špaček, který se rozhodl postavit silný tým a zase do Jihlavy přivábil řadu fotbalistů zvenčí. Namátkou to byli Mirek Havlíček (Vítkovice), Lubomír Rejda (Plzeň), Ivan Bican (Plzeň, Cheb), Pavel Hanuš (Chomutov) nebo Josef Čermák (Frýdek-Místek). Ty dále doplnili mladíci Josef Sacký nebo Bohouš Bukovjan. V Divizi ale vydrželi jen dva ročníky.

Jak jste jako na hřišti i mimo něj vnímal rivalitu Modety a Spartaku?
Měl jsem výhodu, že jsem nebyl Jihlavák, navíc jsme řadu let nehráli stejnou soutěž. Občasné vzájemné zápasy jsem tedy moc neprožíval. Byly trošku vyhecované, ale nic extrémního. Pamatuji si první derby po sestupu Modety v roce 1979, které na Spartaku před skoro dvěma tisícovkami diváky skončilo 1:1. Pepík Kment vyrovnával brankou z třiceti metrů asi dvě minuty před koncem.

Zatímco hráči obou klubů se respektovali, vzájemně se hecovali a solidně spolu vycházeli, tak rivalita mezi funkcionáři byla evidentní. Každá dohoda o hostování či dokonce přestupu hráče se rodila jen velmi obtížně.

Na jakou trenérskou licenci jste dosáhl?
V roce 1985 jsem završil studium nejvyšší trenérské licence, tzv „jedničky“. A nezůstával jsem jen u trénování, neboť jsem působil i jako lektor trenérů Jihomoravského kraje.

Můžete popsat svoji další trenérskou dráhu?
Vedl jsem dorostenecké a žákovské týmy Modety a v roce 1986 jsem přešel ke sportovním třídám na Bedřichov. Ale toto období bylo s ohledem na spory s vedením Sokola velmi krátké, takže jsem se vrátil na stadión Na Stoupách. A rovnou k diviznímu „áčku“, kde jsme s kolegou Halánem marně bojovali o udržení v soutěži. Dojeli jsme hlavně na nedostatečné ekonomické podmínky a nesplněné sliby funkcionářů. V dalších letech jsem se zase pohyboval u mládeže. V Modetě jsem takto prožil i překotné počátky devadesátých let, velké změny, nenaplněné ambice a postupný kolaps oddílu. A když jsem pro nadpočetnost dostal výpověď z fabriky, tak jsem na čas fotbal opustil.

Kdo Vás do fotbalového kolotoče zase vrátil?
Pracoval jsem v několika firmách, které působily v segmentu stavebnictví. Zejména pak na zahraničních stavbách, v Rusku. V roce 1996 jsem se ale vrátil do Česka, konkrétně na výstavbu závodu KORADO v České Třebové, kde naše firma působila v subdodávce pro PSJ. A zde jsem se poprvé střetl s panem Františkem Vaculíkem. Několikrát jsme se bavili o fotbale a postupně mne přesvědčil k profesnímu návratu do Jihlavy a k fotbalu. Nastoupil jsem do stavební společnosti PSJ a od ledna 1998 jsem se stal asistentem trenéra Jirky Novotného u jihlavského „áčka“ v MSFL.

U prvního týmu jste ale setrval pouze půl roku...
Klub tehdy pod vedením rodiny Vaculíkových procházel velkými změnami. V průběhu jara 1998 nastoupil do pozice ředitele Zdeněk Tulis, který tak nahradil Mirka Veselého. S koncem fotbalově nevydařeného jara bylo celému týmu oznámeno, že k „áčko“ od léta nastoupí zkušený exligový kouč Dan Matuška. A já od podzimu převzal starší dorost v nejvyšší soutěži. Ovšem jen na půl roku, protože pak tým vedla další nová tvář - Lumír Fikes.

Tím byla Vaše fotbalová kapitola uzavřena?
To ne. Asi dva roky jsem s Milanem Palkovičem trénoval Luka nad Jihlavou v Župním přeboru. A pak jsem se někdy v roce 2006 vrátil do FC Vysočina a začal jsem trénovat přípravkový ročník 2000. Vydržel jsem u něj pět let. Od té doby si užívám sportovního důchodu.

Tým Modety Jihlava v sezóně 1980/81. | autor: Archiv Josefa Halána

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies