Radim Kučera: Klub i hráči na mne stihli udělat velmi dobrý dojem

Na reprezentační téma se nedá nezeptat. Čím si odstupem času vysvětlujete, že Vám start za národní tým nikdy nebyl souzen?
Tuto otázku dostávám docela často. Vždy zůstalo jen u nominací do širšího kádru, neboť konkurence byla v té době obrovská a v zahraničí působilo množství výborných českých fotbalistů. Šlo hlavně o éru trenéra Karla Brücknera, který se opíral o bývalé členy reprezentační jednadvacítky. Já jsem přitom nikdy v mládežnických nároďácích nefiguroval. Souvisí to i s tím, že jsem fotbalově zrál později. V době svého vrcholu už jsem asi byl moc starý a pro repre neperspektivní. Mrzí mě to, ale vyloženě plakat kvůli tomu nebudu

Ale vraťme se na začátek. Pocházíte z fotbalové rodiny?
Otec byl brankář, tudíž jsem měl cestu na fotbalové hřiště jasně nalajnovanou. Trénoval mne až do nějakých šestnácti let. Do pěti let jsme žili na samotě v Soláni, což je rekreační oblast Beskyd. Ve třech letech jsem dostal poprvé balón a ani mi nevadilo, že v okolí nebyla ani žádná rovina. Pořád jsem si kulatý nesmysl kopal do kopce a on se mi zase skutálel zpátky. Pak jsme se přestěhovali do nedalekých Vigantic, což je obec na Vsetínsku, odkud pochází i Milan Baroš. Skvělé bylo, že jsme se nastěhovali asi padesát metrů od hřiště, takže jsem byl na hřišti prakticky pořád. Neexistovalo pro mne nic jiného a škola šla často stranou.

Jak je možné, že jste ve Viganticích vydržel až do vojny?
Po různých okresních či krajských výběrech jsem jezdil, ale nikdy jsem adekvátně nezaujal. Místo dorostenecké ligy jsem tak šel jinou cestou - už na konci patnáctého roku jsem začal kopat za chlapy ve Viganticích krajský přebor. To byla tehdy hodně kvalitní soutěž a já se tak tři roky otrkával v mužském fotbale. A když došlo k výběru branců, tak jsem před klukama z Baníku nebo Sigmy měl vlastně náskok. Měl jsem handicap v individuální technice, ale zase jsem na tom byl dobře fyzicky, protože jsem hrával za víkendy dva tři zápasy.

Jak bylo v Dukle Hranice?
Fotbalově to pro mne velká změna nebyla, protože Dukla kopala stejnou soutěž jako Vigantice. Já tak na vojně ještě prohloubil zkušenosti z dospělé kopané. Navíc jsem upoutal pozornost moravskoslezských klubů.

Co rozhodlo pro Frýdek-Místek?
Nabídek bylo víc. Třinec, právě Frýdek a také prvoligové Drnovice, což jsem tehdy s otcem vyhodnotil tak, že by to pro mne byl moc velký skok. Díky zájmu trenéra jsem se rozhodl pro druholigové Válcovny, kam jsem přišel v rozehrané soutěži, neboť mi vojnu zkrátili na rok. Podzim 1993 byl v běhu a tak mne pustili rozehrát na hostování do třetiligové Sigmy Hranice. Zimní přípravu už jsem začal ve Frýdku a hned jsem se chytil. Dostal jsem se do profesionálního fotbalu, pravidelně jsem nastupoval ve II. lize a přitom jsme nebyli pod strachem o sestup. Navíc stadion Stovky měl super atmosféru a chodilo na nás dost lidí. Netřeba dodávat, že jsem tam jako mladý kluk dostal dobrou školu fotbalu i života. Hrával jsem levého záložníka nebo obránce. Kopal jsem tam i standardky a začal jsem střílet góly

Ve II. lize jste nastupoval proti Opavě, kam jste pak v létě 1995 přestoupil. A rovnou do I. ligy...
My jsme celou sezonu hráli proti Opavě, tam jsme dokonce i vyhráli. Předvedl jsem tam dobrý výkon, což mi možná pomohlo k tomu, že jsem tam šel. A také to, že tam šel trenér Petr Žemlík, který mne sledoval už během vojny. Opava postoupila a já jsem do ní přestoupil. Zažil jsem tak velkou fotbalovou euforii, která v Opavě po postupu nastala. První dva roky byly s podporou silného sponzora a excelentního diváckého zázemí výborné. Hráli tam výborní fotbalisté a doma jsme všechny poráželi. V třetím ročníku však generální sponzor skončil a klubu nastaly horší časy. Když na mne přišla nabídka z Olomouce, tak to zároveň představovalo i tolik potřebnou vzpruhu pro opavskou pokladnu. Nabídek ale bylo více - na zkoušce jsem byl v Košicích a znovu se ozvaly Drnovice.

Přestup do Sigmy v létě 1998 jste uvítal, že?
Rozhodně ano! Bral jsem ho jako další vhodně zvolený a postupný krok v mé kariéře. Sigma hrávala poháry a byla tehdy někde jinde, než Opava. Navíc Olomouc zrovna prodala do Sparty Michala Šmardu a mne vlastně brala na jeho místo. Měl jsem tak reálnou šanci, že bych mohl hrát v základní sestavě. Dostal jsem po něm dokonce i byt.

Na kterou olomouckou sezónu nejraději vzpomínáte?
Bylo jich více. Hned v prvním ročníku jsme skončili čtvrtí. O rok později jsme atakovali i předkolo Ligy mistrů. Nakonec nás ve finiši předběhla Slavia a my brali bronzové medaile. Další dva ročníky byly méně vydařené, ovšem v sezóně 2003/04 jsme pod vedením Petra Uličného znovu třetí příčku vybojovali. O rok později jsem se s Olomoucí loučil dalším čtvrtým místem.

Krásné zápasy jste odehráli v evropských pohárech...
Přišel jsem do Olomouce a hned jsem si zahrál Pohár UEFA proti Olympique Marseille. V té době to byl našlapaný mančaft, kde nastupovali Duggarry, Blanc, Pirres nebo Ravanelli. Doma jsme hráli po famózním výkonu Heinze 2:2, ale ve Francii jsme nestačili 4:0. O rok později jsme vypadli se španělským Realem Mallorca. V létě 2000 jsme hráli jen Intertoto Cup, kde jsme si proklestili cestu až do finále. Zde nám scházel krůček k tomu, abychom si vybojovali postup do I. kola Poháru UEFA. S Udinese Calcio jsme nejprve remizovali doma 2:2 a v Itálii jsme gólem Pepy Muchy vedli minutu před koncem 1:2. Jenže pak si dal smolného vlastňáka Ujfaluši a nakonec jsme v prodloužení prohráli 4:2. To tehdy byla velká škoda.

V srpnu 2005 jste přestoupil do Bielefeldu. Měl jste tehdy více nabídek?
O odchod jsem se snažil rok. Dostalo se to do stádia, že mne pan Kubíček nechtěl za žádnou cenu pustit. Nakonec se mi to poštěstilo až po sedmi letech služeb pro Sigmu. Přitom rok předtím jsem byl jednou nohou ve Spartě. Jenže to ztroskotalo na penězích mezi kluby. Škoda, bylo to rok před sparťanskou jízdou v Lize mistrů za kouče Hřebíka. Stejně mne ale více lákalo zahraniční angažmá. Nakonec, i díky tlaku olomoucké veřejnosti a lidí ze Sigmy, můj odchod vyšel a já zamířil do méně známého klubu – Arminia Bielefeld. Když jsem tam v jedenatřicet zamířil, tak si hodně lidí myslelo, že věk bude handicap. Místo toho jsem čtyři roky pravidelně hrál Bundesligu. Někdo v jedenatřiceti končí, mě začalo další skvělé fotbalové období.

Byly začátky v Bundeslize náročné? Pomohla vám přítomnost dalších českých hráčů?
Měl jsem velký jazykový deficit a samozřejmě jsem byl v novém prostředí trochu vyjukaný. Čeští hráči v klubu byli, ale zrovna byli na marodce, tudíž jsme se v úvodu angažmá míjeli. První dva měsíce byly opravdu náročné, protože jsem se musel srovnat i s intenzivním konkurenčním prostředím. O místo se tvrdě hrálo i na tréninku. Tréninkové jednotky byly náplní a délkou srovnatelné s Českem, ale jejich kvalita a intenzita byla mnohem vyšší, protože o fleka bojovalo 22 fotbalistů.

Skok z české ligy do nejvyšší německé soutěže musel být hodně náročný.
Byl to vážně velký skok. Zpočátku mi to ani nepřišlo, protože jsem byl v euforii a přišel rozehraný z úvodu české ligy. Později jsem si ale začal stále více uvědomovat herní a taktickou vyspělost velkých klubů, jako Bayern, Schalke nebo Dortmund. Navíc v každém klubu nastupovaly velké individuality. Například si vybavuji, jak strašně těžké bylo bránit Claudia Pizzara nebo Lucu Tonniho. Hlavně jim nebylo možné ponechat minimum prostoru ve vápně.

Jak těžké byly bundesligové boje o záchranu?
Bielefeld byl vždy provinční klubu na rozhraní I. a II. ligy. Během mého působení jsme se dokázali třikrát v řadě zachránit. Už jsme se v záchranářských bojích naučili chodit a byli jsme psychicky silní. To byla naše devíza. Bohužel, ve čtvrtém bundesligovém roce klub sáhl k obměně hráčského kádru, tým nebyl sehraný a trochu se právě vytratila naše odolnost. Po sestupu se vedení snažilo kádr udržet a rychle vybojovat návrat zpět mezi elitu. Docela se to dařilo, ale čtyři kola před koncem nás licenční komise potrestala za špatné hospodaření klubu odpočtem čtyř bodů. To nás hodně srazilo, v dalším kole jsme prohráli a nakonec jsme skončili až sedmí.

Na které duely nejraději vzpomínáte?
Herně se mi dařilo proti Leverkusenu. Ani nevím proč. Moc zajímavé bylo semifinále německého poháru ve Frankfurtu, kde nám jen krůček scházel k postupu do berlínského finále. A zážitkem byl každý duel proti mnichovskému Bayernu, když přijeli Ribéry, Tonni a spol. A opomenout nemohu ani malé vestfálské derby proti Dortmundu před osmdesáti tisíci diváky. To je prostě neuvěřitelné.

Nezvažoval jste setrvání u našich západních sousedů?
Klub mi nabízel, abych zůstal jako hrající asistent Christina Ziegeho. Jenže mne to po pěti letech lákalo domů a vnímal jsem ekonomické problémy klubu. Kdo ví, třeba jsem tehdy z trenérského hlediska udělal životní chybu.

Jaká je fotbalová současnost Arminie?
Rok po mém odchodu klub spadl až do III. ligy. A o dva roky později znovu. Teď už tři roky po sobě hraje II. Bundesligu, když v uplynulém ročníku skončil čtvrtý. Klub měl i ekonomické problémy, když se srovnával s investicí do nové multifunkční tribuny.

Po pěti letech v Německu jste se v roce 2010 vrátil do Olomouce. Zpět v Česku jste ale mohl být dříve, když velký zájem měla znovu Sparta
Sparta v létě 2008 hledala stopera. Byli jsme blízko dohodě, celý den jsem strávil na Letné. Jednal s panem Lavičkou, Chovancem i Křetínským. Bavili jsme se o tom, co si představují, kde bych měl hrát apod. Potom mi poslali nabídku smlouvy, ale po krátkých domluvách jsme to usekli. V Bielefeldu jsem byl spokojený a po sportovní stránce nejde českou ligu s Bundesligou srovnávat. Samozřejmě hrály roli i finanční podmínky.

Byla za návratem do Sigmy i touha dosáhnout na nějakou trofej, což se Vám dosud vyhýbalo?
Tato vidina tam samozřejmě také trochu byla. Ale rozhodně nebyla primární. Do Olomouce jsem se vracel s roční smlouvou a opcí na její prodloužení. Věděl jsem, že pod Zdeňkem Psotkou disponují kvalitním a perspektivním mužstvem a hrají velmi ofenzivní fotbal. Brali mne jako osobnost do kabiny a já jsem si říkal, že tímto krokem nemohu nic pokazit. Začátek byl výborný, ale pak přišlo nešťastné zranění, kdy jsem si po souboji s Ríšou Dostálkem zlomil lýtkovou kost. Marodil jsem skoro 4 měsíce a v 36ti letech to pro mne byl zlom, kdy už jsem své opotřebované tělo strašně těžko dostával zpět do původní formy. Navíc jsem se vracel v zimě do špatných terénů. Jaro jsem dohrál a dostali jsme se do finále národního poháru, které se hrálo v Jihlavě. Bohužel, Mladé Boleslavi jsme podlehli a já neproměnil penaltu v rozstřelu. Tehdy už jsem uvažoval, že skončím.

Nakonec jste se nechal přesvědčit a dočkal jste se i vytouženého triumfu...
Klub mi prodloužil smlouvu o rok a já si řekl, že to ještě zkusím. S tím, že to případně už v zimě ukončíme. Sebereflexe mi rozhodně nechyběla. Sezóna nezačala nejlépe, navíc nás svaz potrestal odpočtem devíti bodů a my v tabulce najednou byli na mínus čtyřech bodech... Já jsem se tehdy pral se svýma zdravotníma problémama a ještě jsem měl držet pohromadě kabinu, kterou tento odpočet psychicky dost nahlodal. Přezimovali jsme s devíti body, čekalo nás perné jaro 2012 a já vážně uvažoval, že skončím. Strašně nám ale pomohl příchod trenéra Uličného. Ten mne přesvědčil, abych pokračoval a hlavně nás nakopl ke skvělé jarní jízdě. V pohodě jsme skončili jedenáctí a probili jsme se znovu až do finále poháru. V něm jsme porazili Spartu 1:0 a já konečně něco velkého vyhrál. A dočkal se i Petr Uličný. Byl to příjemný poslední šestiměsíční záchvěv v mé kariéře. A krásná tečka za hráčskou dráhou.

Málo se ví, že jste nastupoval nejen v obraně. Trenéři Vás vždy využívali na více postech...
Prakticky celou moji kariéru jsem těžil z toho, že jsem byl univerzální, využitelný na více postech a navíc jsem dokázal i vstřelit gól nejen ze standardky. Byla to moje velká výhoda také v Bundeslize a přispělo to k tomu, že jsem ze sestavy prakticky nikdy nevypadl. Zvládl jsem krajní posty v obraně i v záloze, hodně jsem toho odkopal v roli defenzivního záložníka a asi nejvíce mi seděla role stopera. V závěrech zápasů jsem se za nepříznivého stavu často vysouval až na hrot.

Po konci hráčské kariéry přesedlal na trenérskou pozici. Plánoval jste to takto?
Ta myšlenka ve mně byla dlouho. Už ve svých třiceti letech jsem si udělal „A“ licenci a trenérskou cestu jsem si vytýčil. Hodně mi pomohlo, že jsem si během působení v Německu zapisoval zajímavé tréninky. Po návratu do Olomouce jsem se jako aktivní hráč začal angažovat v rámci tréninků mládeže, kam jsem docházel jednou či dvakrát týdně. Tam už mne trénování začalo hodně bavit. A když jsem v létě 2012 skončil jako hráč, tak jsem se stal vedoucím týmu a druhým asistentem u „áčka“ za kouče Romana Pivarníka. Po roce jsem získal možnost trénovat „béčko“ Sigmy v MSFL, což pro mne bylo perfektní. Po podzimu jsme před Opavou skončili první a já byl vytažen k prvnímu týmu jako asistent kouče Psotky. Jenže se nedařilo a byli jsme během jara odvoláni. Neúspěšná sezóna bohužel vyústila v olomoucký sestup.

V červnu 2014 jste se vrátil do Opavy...
Tato nabídka mne potěšila. Měl jsem možnost se vrátit do známého prostředí a zastávat post asistenta trenéra Honzy Baránka. Rok jsem se tak otrkával ve II. lize a říkal jsem si, že by bylo dobré zkusit roli hlavního kouče. Už jsem byl domluvený s Frýdkem-Místkem, ale do jednání vstoupilo Znojmo, pro které rozhodl můj lepší dojem z fungování a organizace klubu a též fakt, že rok předtím mančaft působil v nejvyšší soutěži.

Jaké byly dva roky na jihu Moravy?
Strašně rád na ně budu vzpomínat. Daly mi to velkou školu a plusem byl fakt, že jsem v rámci znojemského angažmá završil studium nejvyšší trenérské licence. První půlrok byl překvapivě vydařený. Chytili jsme velkou fazónu a přezimovali jsme druzí. Přes zimu forma trochu poklesla a v konkurenci Hradce a Karviné bylo složité postupovou příčku uhájit. Nakonec jsme s tříbodovou ztrátou dopadli třetí... Přes léto úspěšný kádr doznal velkých změn a oslabení. I proto bylo možné šestou pozici v ročníku 2016/17 považovat za úspěch.

V červnu 2017 jste zvažoval více nabídek. Nakonec jste byl představen jako hlavní trenér v Baníku Ostrava...
Jednal jsem tehdy i s Vysočinou a se Zlínem, ovšem nabídku z Ostravy, která přišla později, šlo z mého hlediska těžko odmítnout. Byla to velká výzva. Vždyť pocházím z regionu, kde 90% fanoušků přeje Baníku. Navíc jeho dres stále ještě obléká kamarád z Vigantic Milan Baroš. Toho jsem tenkrát přemluvil, aby pokračoval v aktivní kariéře. Jenže toto angažmá trvalo jen 20 kol, kdy jsem sám rezignoval po prohře v Jablonci. Když to trochu zjednoduším, tak působení v Ostravě představuje první velký neúspěch v mé fotbalové kariéře. Stejně, jak mi plno lidí drželo palce, tak na mne během působení v Ostravě hodně lidí později házelo špínu. To jsou dvě tváře, které fotbal přináší.

Byl jste v minulosti konfrontován s jihlavským fotbalem?
Vždy jsme se z hlediska soutěží míjeli. Já tady poprvé hrál snad až finále poháru. A pak došlo ke konfrontaci v lize s Baníkem, kdy jsme podlehli brankou Kuby Fulneka v nastaveném čase.

Jaký dojem na Vás FC Vysočina během prvních týdnů udělal?
Město jsem ještě neměl čas pořádně poznat, ale klub i hráči na mne stihli udělat velmi dobrý dojem. Všechno klape, v kabině panuje dobrá a zdravá atmosféra. FCV na mne působí jako rodinný klub s přátelským vedením i zaměstnanci. Možná je to tím, že ještě nezačala sezóna. :-) Moc bych si přál, abych zde po neúspěšném angažmá v Ostravě zase najel na svoji úspěšnou vlnu.

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies