Jan Kopic: Množství odchovanců v národním týmu nemůže být náhoda

Jeho fotbalový vzestup byl tak strmý, že v prvním týmu FC Vysočina nestihl zanechat výraznou stopu. Poté, co Jihlava na jaře 2011 nedotáhla do konce své postupové snažení, přestoupil za vyššími ambicemi do prvoligového Jablonce. Bilance krajního záložníka Jana Kopice (nar. 4.6.1990) v dresu FC Vysočina se tak zastavila na 12 duelech ve II. lize. Poté následovaly čtyři úspěšné ročníky na severu Čechu, vítězství v národním poháru, debut v národním týmu, přestup do Plzně, dva tituly v barvách Viktorie a řada zápasů za reprezentaci i v evropských pohárech.

Honzo, co se ti vybaví, když se řekne FC Vysočina Jihlava?
Uvědomím si, že zde vlastně pořádně začala má cesta fotbalovým světem. V tomto rodinném klubu, kde se všichni navzájem znali, jsem se odrazil do velkého fotbalu. Navíc v Jihlavě jsem potkal strašně moc kamarádů a kvalitních trenérů. Na Vysočinu proto mám jen a jen dobré vzpomínky.

Udržuješ s klubem vazbu? Jsi s někým v kontaktu?
Už uplynulo mnoho let. Z hráčů, s nimiž jsem hrál, v FC Vysočina působí už jen Petr Tlustý. Jinak jsem ale v častém kontaktu s klukama, s nimiž jsem prošel mládeží. Například s Matějem Vydrou, ale i s dalšími.

Vybavuješ si na své fotbalové začátky?
V pěti letech to byl můj otec, kdo mne v Humpolci dotáhl k fotbalu. V těchto začátcích mi hodně dal trenér Hájek. V přípravce nás vedl spolu se Standou Teclem.

Byl pro tebe fotbalovým vzorem o pět let starší bratr Milan? Jak jste spolu vycházeli?
Brácha pro byl určitě vzorem a vždycky jsme spolu měli výborný vztah. Hlavně jeho přístup k fotbalu a tréninkům byl vždy ukázkový. Bohužel, zranění jeho kariéru zastavila v rozletu. Tak to někdy v životě je. Pamatuji si, jak jsme si v dětství chodili po škole kopat na hřiště v Humpolci. Ani tam mne nikdy nijak nešetřil, což mi ve fotbalovém vývoji jistě také pomohlo.

Jak složitý pro tebe byl přechod do FC Vysočina?
Zatímco bratr šel do Jihlavy už jako mladší žák, tak u mne chtěl otec počkat. Ve fyzickém vývoji jsem oproti vrstevníkům dost zaostával, tudíž jsem přišel až v roce 2004 ve čtrnácti letech do starších žáků. V Jihlavě jsem nastoupil do 9. třídy na ZŠ Evžena Rošického a v prvním roce to pro mne bylo dost náročné. Denně jsem dojížděl z Humpolce, a jelikož tréninky mnohdy zcela nenavazovaly na konec školní výuky, tak jsem se domů vracel až před sedmou. Možná i proto jsem střední školu zvolil v Humpolci a do Jihlavy jsem dojížděl až odpoledne na tréninky. V té době to pro mne bylo vhodnější, než trávit čas na internátu. Myslím, že jsem byl i dost fixován na domácí zázemí.

Můžeš vzpomenout na jihlavské mládežnické začátky?
Nebylo to úplně jednoduchý a málem jsem to nezvládl. Byl jsem menší a nevyspělý, tudíž jsem byl v mladším dorostu vždy ve svém ročníku. V prvním dorosteneckém roce pod vedením trenéra Pavla Procházky jsem na to ale výkonnostně moc neměl a nehrál jsem pravidelně, tudíž už bylo domluveno mé hostování v Havlíčkově Brodě. Jenže pak se zranilo pár hráčů, já jsem postupně do sestavy pronikl a začal jsem se prosazovat. Dorosteneckou extraligu jsem si poprvé zahrál na jaře 2008. Tento ročník 2007/08 byl z mého pohledu dost zvláštní, neboť jsem byl u dorosteneckého postupu i sestupu. S „áčkem“ jsme totiž skončili poslední v extralize a s „béčkem“ jsme vyhráli II. ligu. Další ročník ligy už byl v pohodě, skončili jsme jedenáctí.

Chtěl bys touto cestou ocenit přínos některého z trenérů v Jihlavě pro tvoji kariéru?
Rozhodně musím znovu připomenout trenéra Pavla Procházku, který mne vedl po nejdelší čas, a poté i dorostenecké trenéry Josefa Morkuse a Romana Kučeru.

Tvá cesta do kádru „áčka“ byla zabrzděna nemocí...
První šanci v „áčku“ jsem dostal hned po konci dorosteneckého věku. K mému překvapení jsem byl v létě 2009 za trenéra Luboše Urbana zařazen do přípravy prvního týmu, což byla cenná zkušenost. Po startu MSFL jsem se přesunul do juniorky, jenže jsem se necítil dobře. Po trénincích a zápasech jsem se byl strašně unavený, tudíž jsme asi po měsíci vyhledali lékaře, který diagnostikoval mononukleózu. Na dva měsíce jsem měl absolutní klid, nudil jsem se doma a na fotbal jsem se jezdil dívat. Do dalšího zápasu jsem naskočil až v posledním podzimním kole. Přes zimu jsem tvrdě pracoval na tom, aby se kondičně srovnal. To se snad podařilo a na jaře jsem za juniorku hrál pravidelně.

Určitě ti hodně pomohlo hostování v Čáslavi...
V létě 2010 jsem věděl, že zatím nebudu zařazen do přípravy „áčka“. Potěšila mne proto nabídka čáslavského kouče Malury, který mne viděl v posledním jarním utkání MSFL na Baníku. Tehdy jsme 2:3 vyhráli a já vstřelil 2 branky. Nabídl mi přípravu v Zenitu a já už v kádru pro podzim zůstal formou hostování. Za tuto první šanci ve II. lize jsem byl hrozně rád, moc mi pomohla. Půl roku jsem hrál pravidelně II. ligu, dařilo se mi a upozornil jsem tak na sebe trenéry prvního týmu FC Vysočina. Hned po skončení podzimu si mne stáhl trenér Josef Vrzáček do přípravy.

Vzpomínáš si na jaro 2011, tvé etablování v kádru FC Vysočina a neúspěšný boj o ligu?
Docela mi vyšel zimní blok a na jaře jsem začal pravidelně kopat. Nastoupil jsem do dvanácti zápasů a osobně jsem mohl být spokojen. Druholigový ročník 2010/11 byl pro mne strašně důležitý, neboť jsem na sebe upozornil Jablonec. Bohužel, týmu postupový cíl o pouhé dva body unikl a skončili jsme třetí za Duklou a Žižkovem.

Zůstal bys v případě postupu v Jihlavě? Co rozhodlo o přestupu do Jablonce?
Byl to opravdu velký skok. Ještě v červnu 2010 jsem nastupoval za juniorku a o rok později jsem už byl v letní přípravě prvoligového Jablonce, třetího celku ligy, který před sebou měl kvalifikaci Evropské ligy. Je možné, že s ohledem na velkou konkurenci, která na mne v Jablonci čekala, bych tehdy možná volil pozvolnější cestu přes prvoligové účinkování v dresu Vysočiny. Jenže to se nestalo. Navíc se stejně ukázalo, že bylo dobrým krokem jít do Jablonce, neboť jsem hned v první sezóně nastoupil do 29 prvoligových utkání a vstřelil 5 branek.

Mají pro tebe stále náboj vzájemné zápasy proti Vysočině?
Přestože se kádry zcela změnily, tak jsou pro mne duely proti Jihlavě vždy speciální a domů na Vysočinu se moc těším. Na zápas přijde hodně mých známých a já tak logicky mám větší motivaci ukázat se.

Na tvém kontě máš mnoho kolektivních i individuálních úspěchů. Kterých si ceníš nejvíce?
Moc si vážím ocenění pro nejlepšího hráče uplynulého prvoligového ročníku, který mi udělili hlasující ligoví fotbalisté a trenéři všech klubů. Samozřejmě, že nezapomenutelné jsou oba tituly, které jsem s Plzní oslavil v letech 2016 a 2018. A rozhodně nechci opomenout starty a tři vstřelené branky v reprezentačním dresu. Doufám, že jsou přede mnou ještě další úspěchy a též lepší výsledky v národním týmu.

Které reprezentační či pohárové duely ti nejvíce utkvěly v paměti?
Na reprezentační úrovni to byl kvalifikační duel v září 2017 proti Německu, kdy jsme úřadujícím mistrům světa hodně smolně podlehli brankou z poslední minuty 1:2. Na domácí scéně mi vyšlo finále národního poháru v roce 2013, kdy jsem proti Mladé Boleslavi pět minut před koncem vyrovnával na 2:2 a poté jsem v rozstřelu proměnil rozhodující penaltu. To byl pro mne strašně emotivní zápas.

Kde vidíš svoji fotbalovou budoucnost? Toužíš po zahraničním angažmá?
Už je mi osmadvacet let, tudíž jsem v létě zvažoval některé zahraniční nabídky. Jenže Plzeň o přestupu nechtěla ani slyšet a já souhlasil s prodloužením smlouvy o delší období. Ve Viktorii jsem spokojen, daří se nám a případné budoucí změně dresu nechávám volný průběh. Rozhodně na ni nijak netlačím.

Čím si vysvětluješ, že FC Vysočina v posledních letech dodal řadu reprezentantů – tebe, Vydru, Rabušice, Gebre Selassieho, Masopusta, Klimenta, Tecla a částečně i Hušbauera? Vnímáš tento fakt třeba i při reprezentačních srazech?
Je pravdou, že jsme si na naše společné fotbalové začátky při reprezentačních srazech párkrát vzpomněli. V kádru národního týmu je nás opravdu dost, kteří prošli mládežnickými týmy Jihlavy. Jistě to vypovídá o kvalitní práci mládežnických trenérů v FC Vysočina. Náhoda to určitě být nemůže.

Umíš si představit, že svoji fotbalovou dráhu uzavřeš na Vysočině?
Ještě jsem o tom nepřemýšlel, ale pokud ta možnost v budoucnu nastane, tak si ji představit umím. Určitě nečekám, že fotbalovou kariéru zakončím v Plzni. Stejně tak bych jednou chtěl obléci i dres mateřského Humpolce. Snad mi to zdraví dovolí.

Honza je Hvězda Vysočiny! Makej a buď jako Honza!

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies