Seriál 1948-2018: Rozhovor s Michalem Kadlecem

Zanedlouho dvaačtyřicetiletý Michal Kadlec pochází ze Žďáru nad Sázavou, ovšem do fotbalové Jihlavy se dostal oklikou až v roce 1998. Hráčsky jí byl věrný dlouhých 12 sezón, což ho vyneslo mezi klubové rekordmany a legendy. Má na co vzpomínat, neboť zažil éru v MSFL, dlouhé roky ve II. lize, semifinále národního poháru i historický postup do I. ligy. Nyní v FC Vysočina píše další kapitolu – trenérskou.

Pocházíš z fotbalové rodiny?
Spíše bych řekl, že jsem se narodil do rodiny sportovní. Táta hrával závodně volejbal, oba bratři jsou aktivní sportovci a do příbuzenstva náleží Karel Dvořák, bývalý reprezentant a hráč Dukly Praha a Brna. Možná i dle jeho vzoru jsem si v rodném Žďáru nad Sázavou zvolil fotbal.

Pamatuješ jako hráč éru, kdy ŽĎAS hrál III. ligu?
MSFL opustil v roce 1993, kdy jsem ještě nastupoval za žďárský dorost. Když mne předčasně posunuli mezi muže, tak jsme působili v divizi.

Stejnou soutěž jsi kopal i během roční vojny, že?
Narukoval jsem do Dukly Hranice, absolvoval jsem klasický přijímač a poté jsem měl možnost pravidelně hrát fotbal ve slušné soutěži a v kvalitním týmu, kde se mnou působili Jiří Kowalík, Marcel Lička či Petr Faldyna.

Po službě vlasti tvé kroky vedly do Kyjova...
Po návratu do Žďáru mne oslovil třetiligový Kyjov, za což jsem ve dvaceti letech byl rád. Toto roční hostování mi určitě pomohlo. V dresu Kyjova jsem také nastoupil do zápasů MSFL proti Jihlavě.

Stačil pouhý rok a už jsi sbíral zkušenosti ve II. lize...
V létě 1997 jsem využil nabídky hostovat v Chrudimi. Asi to byl odraz toho, že se mi v Kyjově docela dařilo. Dostal jsem se do profesionálního fotbalu pod vedením tehdy začínajícího kouče Lavičky. Bylo to pro mne velmi prospěšné období a zdroj cenných zkušeností.

Proč jsi tam nezůstal a místo toho jsi zvolil přesun do Jihlavy?
Chrudim trápily finanční problémy a já tam byl zase jen na roční hostování ze Žďáru. Když v létě 1998 přišla nabídka z FC PSJ, tak nebylo nad čím váhat. Oslovila mne vize klubu někam ho posunout, cítil jsem tu zajímavou perspektivu. Navíc to bylo blízko z domova. Byl to přesně ten moment, kdy klub začal směřovat k profesionalitě a postupu do II. ligy. Řízení se ujal Zdeněk Tulis a první tým převzal trenér Dan Matuška. Podmínky pro hráče však tehdy nebyly ani na úrovni Chrudimi. Byli jsme poloprofesionálové a kloubili jsme dopolední zaměstnání s odpoledním tréninkovým procesem. Mnozí jsme, včetně mne, pracovali v Motorpalu.

Jak náročný byl postup do II. ligy?
V mém prvním jihlavském ročníku 1998/99 jsme slušně začali, ale postupně jsme se stali až třetím celkem za Dolním Benešovem a silnými Ratíškovicemi. Do další sezóny jsme už šli s jasnou ambicí vybojovat historický postup do II. ligy. Tým přebral Tibor Duda, kádr se zase trošku zkvalitnil a naše touha jít výše byla jednoznačná. Všichni jsme cítili, že se celý klub chce dostat do ligového fotbalu. Sezónu lze hodnotit jako vydařenou, jen škoda, že jsme ji nedokázali dotáhnout k přímému postupu z prvního místa. Na jaře jsme asi podlehli nervozitě, trápila nás zranění či výpadky formy některých hráčů a nelze opomenout ani kvalitu našich soupeřů.

Mezi ryzí fotbalové profesionály jsi vstoupil až po postupu do II. ligy?
Ano. V klubu se začaly nastavovat profesionální podmínky a spolu s nimi se postupně zlepšovalo zázemí pro hráče. Ostatně druholigové nároky už ani nebylo možné skloubit se zaměstnáním.

Jak vzpomínáš na první euforickou sezónu po historickém postupu do druhé nejvyšší soutěže, která se v našem kraji nikdy předtím nehrála?
Řadu zápasů si vybavuji a myslím, že si je budu pamatovat ještě dlouho. Třeba, když jsme v 5. kole poprvé vyhráli a to hned výrazně 5:1 nad Xaverovem. Navíc jsem po Nečasově centru hlavou zvyšoval na 2:0. Působení ve vyšší soutěži jsme si užívali nejen my hráči, ale i celý klub a fanoušci, kteří si konečně našli cestu na stadión ve větším počtu.

Na jakých postech sestavy jsi nastupoval?
V třetiligových časech jsem pendloval mezi posty defenzívního záložníka a jednoho ze dvou stoperů, za nimiž byl ještě libero. Ve II. lize jsem zakotvil v roli stopera, což později umocnil přechod na čtyřobráncový systém.

Čím si vysvětlit, že Vysočina neměla ve II. lize vážné problémy se záchranou?
Ačkoli jsme postoupili až z 2. příčky MSFL a byli jsme ve II. lize absolutní nováček, tak jsme se v soutěži opravdu rychle etablovali. Ve čtyřech druholigových ročnících po sobě jsme skončili vždy na konečném 6. nebo 7. místě! Podařilo se nám vyrovnat se i se zvýšením tréninkových dávek.

Nezapomenutelný byl ročník 2003/04, kdy se tým prokousal až do semifinále národního poháru...
Mrzí mne, že jsem nemohl nastoupit do vítězných bitev proti Slavii, Plzni a Teplicím. Nejen v té době mne totiž trápily opakující se problémy s výrůstky na patní kosti. Několikrát jsem je musel řešit operativně během zimní pauzy. Byl jsem rád, že alespoň neuniklo památné semifinále na Bazalech, kdy jsme před více než deseti tisíci diváky dlouho vzdorovali Baníku. Ten v tehdejším ročníku pod vedením kouče Komňackého vybojoval mistrovský titul a rozhodně nečekal, že se s námi bude takto trápit. Ještě v 66. minutě jsme po brance Petra Vladyky vedli 0:1 a byli jsme kousek nejen od pohárového finále, ale i postupu do evropských pohárů! Jenže nakonec domácí góly Heinze a Matušoviče potvrdili úlohu favorita. Právě tato sezóna asi naznačila, že by stávající kádr mohl pomýšlet i na vyšší soutěž.

Na které trenéry z těch úvodních let nejraději vzpomínáš?
Bylo jich opravdu hodně, rád na všechny kouče vzpomínám. Každý přišel s něčím odlišným a každý nám i celému klubu svým způsobem pomohl. Miloslav Machálek dbal na kondiční připravenost, Roman Pivarník a Karol Marko na taktiku a profesionální přístup, Milan Bokša působil svými znalostmi a přístupem k jednotlivým hráčům, první postup se podařil s Karlem Večeřou.

Uměl sis v těchto počátečních druholigových časech představit, že klub v budoucnu zakotví v nejvyšší soutěži?
Tehdy jsem si to určitě nemyslel. Stadión měl do prvoligové podoby hodně daleko, podmínky pro hráče byly ryze druholigové a ani vedení klubu nedávalo najevo prvoligové úvahy. Všichni jsme se chtěli brzy zachránit a umístit co nejvýše v druholigové tabulce. To jsme vnímali jako určitý strop. Obrovským štěstím pro jihlavský fotbal bylo, že touha po I. lize nechyběla panu Vaculíkovi a stavební společnosti PSJ. Bez nich by budoucí úvahy o nejvyšší soutěži nebyly vůbec možné. Cesta, kterou klub za dvacet let ušel je opravdu nevídaná.

V létě 2004 kouče Jaroslava Netoličku vystřídal Karel Večeřa. Představovalo to klíčový impuls k tomu, aby tým mohl učinit krok do I. ligy?
Určitě šlo o důležitý moment. Náš vstup do ročníku 2004/05 přitom nebyl povedený. Po úvodních osmi kolech jsme měli na kontě jen sedm bodů. Možná to byla daň za letní změny, kdy tým opustili defenzivní hráči Karel Večeřa mladší, Čep a Kotrys. Naopak přišel gólman Vorel, stoper Vojtíšek či útočník Simr. Navíc nám v průběhu ročníku pomohlo vytažení Lovětínského z juniorky. V 9. kole jsme jeli na Žižkov odvrátit pád na sestupové příčky a my tam zvítězili! A po zbytek ročníku jsme prohráli už jenom třikrát! Opírali jsme se o dobrou partu a fungující kabinu, dokázali jsme se na hřišti vhodně doplňovat.

Kdy jste začali uvažovat o postupu?
Postupně jsme se dostali do horních pater tabulky a najednou jsme zcela nečekaně a souhrou ostatních výsledků byli v postupové hře. Do jara jsme přitom vstoupili porážkou v Plzni a remízami s Prachaticemi a ve Vítkovicích. Pak jsme se ale herně chytli, přičemž nám hodně pomohlo domácí vítězství nad Hradcem Králové či tříbodový zisk na půdě „béčka“ Olomouce, který se zrodil v nastaveném čase. Ve 23. kole nás trochu zabrzdila velmi smolná domácí prohra s Žižkovem. Po ní jsme na druhou Plzeň ztráceli 4 body. Jenže zatímco forma Viktorie měla sestupnou tendenci, my jsme znovu chytli vítěznou vlnu. Po výhrách nad „béčky“ Sparty a Brna jsme dosáhli na důležitý tříbodový zisk v Kunovicích. Když jsme v dalším kole neprohráli v přímém postupovém souboji doma proti Kladnu, tak jsme najednou věděli, že v případě vítězství ve dvou zbývajících zápasech postupujeme!

A tak se také stalo...
Tu šanci jsme už nemohli pustit! Na Pardubice jsme na jeho hřišti vletěli a v 16. minutě jsme vedli 0:4! Zbytek utkání se vlastně jen dohrával. Za výhrou jsme jednoznačně šli i v posledním duelu proti Kroměříži. Zrodilo se vítězství 3:1, kdy jsme gól dostali v nastaveném čase v momentu, kdy už gólman Vorel slavil postup. Pro mne byl nezapomenutelný gól na 2:0, který jsem vstřelil hlavou po rohu Vladyky. Byl tak vlastně postupový.

Co se ti vybaví z premiérové prvoligové sezóny 2005/06?
Užívali jsme si každý zápas, ale rozhodně nelze zapomenout na duely se Spartou a Slavií. Nebo třeba na první ligovou výhru – ve 3. kole v Brně. Na stadiónu panovala lepší atmosféra, zájem médií byl větší... Velká škoda, že tehdejší zima byla hodně tvrdá a my nedisponovali vyhřívaným trávníkem. Díky tomu jsme domácí zápas s Mladou Boleslaví dohrávali až na jaře, duel se Spartou se odložil hned dvakrát a úvodní jarní utkání proti Brnu dokonce muselo proběhnout na Strahově. Z těchto zápasů jsme tak získali jen dva body...

Sportovně jste mezi elitou jistě obstáli. O to více muselo mrzet, že jste nakonec sestoupili...
Možná nám scházelo štěstí, které jsme si vybrali v předchozím ročníku ve II. lize... K záchraně nám chybělo opravdu málo. Mrzelo to. Pro klub šlo o nesmírně cennou zkušenost, který ho dostal mezi celky, které nejvyšší soutěž mohou hrát. Posunuly se i podmínky pro hráče, tréninkové zázemí či podmínky pro regeneraci. V dalších sezónách se už s námi v postupové bitvě muselo počítat. Značným plusem celého ročníku byl fakt, že se díky postupu začal budovat stadión. Pro diváky to ale znamenalo značné omezení v ochozech.

Klub se do I. ligy chtěl co nejrychleji vrátit, ale dlouho to nešlo...
Po odchodu kouče Večeři do Baníku tým převzal Milan Bokša. Od prvních druholigových kol jsme šli za postupem, přestože jsme se nevyvarovali zaváháním. Mrzely hlavně tři porážky v řadě v rozmezí 4.-6. kola. Přesto jsme přezimovali na nadějné 2. příčce. Jenže jaro 2007 nám nevyšlo. Klíčové byly porážky s přímými konkurenty – na HFK Olomouc, na Žižkově a v Ďolíčku. Trápení korunovala domácí remíza s Jakubčovicemi, dělba bodů v Bystrci a hlavně domácí porážka s Blšany. Oba pražské celky nám utekly a my nakonec při velké vyrovnanosti soutěže skončili až pátí, když se před nás v závěru dostalo i HFK a Opava. V tomto ročníku jsme promeškali velkou postupovou šanci...

I sezóna 2007/08 zůstala za očekáváním...
Tým se začal měnit, svoji kariéru tu začínali třeba Rabušic, Gebre Selassie, Hušbauer či Tlustý. Jenže ligový start byl pod vedením trenéra Zákostelského velmi špatný. Už v září jej vystřídal Karol Marko, který nás nepochybně zvedl. Zejména z taktického hlediska. Na jaře jsme náleželi k nejlepším týmům, což ale stačilo jen na konečnou 7. příčku.

Marko budoval tým, který v dalším ročníku chtěl postoupit...
To jednoznačně! Bohužel, nevyhnuli jsme se výpadkům formy. Dvakrát jsme prohráli s Bohemians i Duklou Praha, hrozně nám chyběly body z domácích porážek proti Třinci a Vítkovicím a hlavně jsme nezvládli klíčový duel v Čáslavi. Vedli jsme tam 0:1, ale nakonec jsme odešli poraženi 2:1... Skončili jsme až třetí a při naší smůle šlo o poslední ročník, kdy bylo možné prvoligovou licenci prodat. A tak se Čáslav domluvila se Slováckem, které tehdy obsadilo až 10. příčku druholigové tabulky. Velká škoda. Ukázalo se, jak hrozně těžké je dosáhnout na jakýkoli postup. Myslím si, že už tehdy byl klub připraven na to, aby se v nejvyšší soutěži etabloval. Mrzelo nás to o více, že za námi po celou dobu stáli výborní fanoušci, kteří za námi v hojném počtu jezdili na venkovní stadióny.

Ročník 2009/10 byl tvým posledním v jihlavském dresu...
V létě 2009 mančaft převzal trenér Luboš Urban a do klubu nastoupil sportovní ředitel Josef Jinoch. Začalo budování nového týmu, ve kterém se začali prosazovat mladíci Vydra a Tecl. Stříleli jsme hodně branek, ale naše výkony byly dost nevyrovnané. Na podzim jsme byli schopní vyhrát 1:5 na Žižkově, ale taky doma 3:4 podlehnout Dukle Praha. Byl to možná právě nepovedený závěr podzimu 2009, který vyústil v zimní rozhodnutí vedení, že už s mými službami dále nepočítá. Samozřejmě mne to mrzelo, protože jsem věřil, že ještě mám týmu co dát. Bylo však nutné začít novou životní kapitolu a já se vrátil na začátek – do mateřského divizního Žďáru. Nutno dodat, že jaro 2010 měla Vysočina skvělé, prohrála jediné utkání a nakonec skončila čtvrtá.

Už v té době v tobě uzrálo rozhodnutí věnovat se trenérské dráze?
Chtěl jsem hrát co nejdéle, ale uvědomoval jsem si, že se kariéra chýlí ke konci. Přispěla k tomu i zranění, která ji provázela. Rozhodně jsem u fotbalu chtěl zůstat, tudíž jsem během hráčského působení ve Žďáru nad Sázavou a později ve Staré Říši pracoval na zvyšování své trenérské kvalifikace. A dodělal jsem si i vysokou školu. Trénovat jsem začal u přípravek a souběžně jsem byl hrajícím asistentem trenéra ve Žďáru, potažmo v Říši.

Brzy ses posunul i k juniorce FCV...
Od léta 2012 jsem se stal asistentem v juniorce, kde jsem sbíral zkušenosti po boku Romana Kučery a Pavla Procházky. Oficiálně jsem byl veden jako vedoucí týmu. Vedle toho jsem trénoval i přípravku.

Nelze opomenout tvůj bleskový přesun do prvoligového „áčka“...
V říjnu 2014 se vedení klubu rozhodlo reagovat na sérii špatných výsledků odvoláním kouče Petra Rady. K prvnímu týmu se posunul Roman Kučera a já s ním, přičemž vše z hlediska trenérské licence zastřešil Josef Jinoch. Tým se najednou zvedl a měli jsme fantastický začátek, když jsme doma porazili Slavii, dovezli bod z Baníku a poté přehráli Brno, Teplice na Stínadlech a poté senzačně i Plzeň! I s následnou remízou v Liberci to představovalo výrazný impuls k záchraně v celém ročníku. Pro mne to byla parádní škola a moc rád na tyto měsíce vzpomínám. Škoda, že si právě tlak na licenci Romana Kučery vynutil angažování nového hlavního kouče Luďka Klusáčka. Na mne v realizačním týmu nezbylo místo a vrátil jsem se k juniorce. Později jsem působil u rozbíhající se Regionální fotbalové akademie Kraje Vysočina.

Trenérskou kabinu prvního týmu jsi znovu otevřel o půldruhého roku později, že?
V dubnu 2017 se vedení klubu znovu rozhodlo řešit kritickou situaci „áčka“. Došlo k odvolání trenéra Michala Bílka i asistenta Honzy Kameníka. Roli kouče naplno převzal Pepa Jinoch, kterého jsem doplňoval já a Petr Čuhel. Já už věděl, do čeho jdu a hlavně - znovu nám záchranářský úkol společným úsilím vyšel! Důležitý krok opět představoval první duel, a znovu to byl domácí duel proti jednomu z pražských „S“. Dubnové vítězství nad Spartou si asi pamatujeme všichni.

Po dvou vydařených misích jsi u prvního týmu od léta 2017 setrval. Podzim loňského roku však vydařený nebyl...
Byl jsem rád, že jsem mohl v práci u „áčka“ pokračovat po boku Ivana Kopeckého a Michala Zacha. Jako klíčové vidím, že se nám nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce duely, které jsme měli dobře rozehrané. Bylo jich hned několik a nás mohly v tabulce posunout do úplně jiných pater. Navíc se nám nepodařilo usadit základní sestavu, k čemuž přispěly i zdravotní problémy. Přes veškerou snahu nám vůbec nevyšly poslední dva velice důležité zápasy s Brnem a na Slovácku. Konečných deset bodů z šestnácti utkání prostě bylo strašně málo. Realizační tým tak prošel dalšími změnami a já se vrátil k juniorskému týmu.

Těší mne, že „A“ tým jarní část výborně odstartoval a pevně věřím, že i nadcházející sezóna bude prvoligová. Klub si vždy kladl postupné cíle a jde stále vpřed. Stabilizuje se v nejvyšší soutěži, což není vůbec jednoduché. Přeji mu, aby nadcházející období bylo pro něj co nejúspěšnější.

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies