Devadesátiletý Bohuslav Kopecký patří k nemnoha pamětníkům založení fotbalového oddílu, kterému byl jako funkcionář věrný až do poloviny devadesátých let. Díky jeho vzpomínkám, historickým pramenům a nahlédnutí do klubové kroniky vám můžeme přiblížit nejen začátky Spartaku či zrod stadiónu, ale i důležitý vzestup tohoto klubu, jenž nastal ve druhé polovině let osmdesátých.

Pocházíte z Jihlavy? Hrával jste zde fotbal?
Nene, já jsem z Vysokého Mýta. Zde jsem jako kluk začal kopat do míče, ale dotáhl jsem to jen do „B“ mužstva.

Co Vás přivedlo do Jihlavy?
Za II. světové války jsem byl totálně nasazen do Německa a po válce jsem se přesunul do Karlových Varů. Bylo to období odsunu Němců, kdy se místo nich do pohraničí stěhovali lidé z celého Československa. Součástí osídlování tohoto území byla i jedna krásná dívka z Moravy, kterou jsem si namluvil. Vzali jsme se a v roce 1948 jsme se přestěhovali za prací do Jihlavy. Tehdy mi bylo dvacet let a nastoupil jsem do nově založené strojírenské továrny PAL, z níž se zanedlouho stal národní podnik Motorpal.

V témže roce se začala psát i historie fotbalového oddílu...
Fotbal jsem měl rád a díky zaměstnání v PALu jsem logicky měl hodně blízko i k nově vzniklému oddílu, který byl v počátcích kroužkem závodního sportovního klubu. Postupně jsem se do jeho činnosti zapojoval jako brigádník při výstavbě stadiónu, řadový dobrovolný funkcionář a v 50. letech jsem začal vykonávat úlohu vedoucího týmu. Postupem let jsem se stal pokladníkem oddílu a snad i osobou, která pro fotbal dokázala mnohé zařídit, vylobovat nebo nalézt finance. Na stadiónu jsem byl prakticky denně a málem jsem se kvůli tomu rozvedl. V Motorpalu jsem pracoval na pozici mistra dokončovacího pásu na kontrole čerpadel.

Co bylo při založení klubu nejtěžší?
Bylo to velmi složité, neboť chvíli trvalo, než jsme získali přízeň veřejnosti. Nepřál nám jak ve městě etablovaný klub SK Jihlava, který se v roce 1948 změnil na Modetu Jihlava, a další konkurencí byl v roce 1952 vytvořený vojenský oddíl Rudá hvězda Jihlava. Naší výhodou bylo velké nadšení sportovců a funkcionářů a stejně tak nelze opomenout důležitou podporu tří velkých fabrik – nejen Motorpalu, ale později také Kovolitu a Jihlavanu. Důležitý moment nastal na počátku roku 1956, kdy z tehdy tří Dobrovolných sportovních organizací (DSO) jihlavských strojírenských závodů vznikla jediná TJ Spartak Jihlava.

Kde jste v počátcích hráli zápasy a trénovali?
V prvních letech se trénovalo, kde se dalo - na ulici, v Březinových sadech, v terénu - ale také hrát na pronajatých hřištích, kde se dalo o domácím prostředí těžko hovořit. Řada utkání se konala na hřišti u hlavního hřbitova, které v pozdějších letech muselo ustoupit výstavbě sídliště, další pak zase na hřišti tehdejšího SK Jihlava pod bývalým krajským soudem. Ani toto hřiště dnes neexistuje, neboť na jeho místě bylo postaveno autobusové nádraží.

Jak se tehdy získávaly finance na chod oddílu?
Financí bylo samozřejmě zpočátku pro fotbal málo. Stalo se tak běžnou praxí, že jsme jako funkcionáři fotbalového oddílu obcházeli každý měsíc při výplatě členy a příznivce se sběracími listinami a korunku po korunce získávali prostředky na to nejnutnější. Situace se zlepšila, když se řídícími orgány závodních sportovních jednot staly odborové organizace. Ty už přece jenom disponovaly většími prostředky a situaci prakticky vyřešilo vytvoření Československého svazu tělesné výchovy koncem března 1958.

Kdy se oddílu podařilo konečně nalézt místo pro vlastní hřiště?
Koncem roku 1951 jsme získali pozemek na Špitálském předměstí. První stavební práce začaly už koncem ledna 1952, jenže komplikací a potíží byla v průběhu stavby celá řada. Mechanizace bylo velmi málo - jeden zapůjčený buldozer, sem tam nějaký skrejpr. Důležitou úlohu proto hrály krumpáče, lopaty, kolečka i vozíky polní drážky. Členové oddílu, pracovníci závodu, občané města i školní mládež zde odpracovali desetitisíce hodin zdarma. Přes všechny potíže byla na začátku roku 1955 srovnána vlastní plocha hřiště, opatřena vrstvou škváry a uválcována. Začátkem června se zde už konala krajská spartakiáda, na které cvičilo kolem 10 tisíc cvičenců a jejich vystoupení přihlíželo přes 15 tisíc diváků.

A co kabiny a další zázemí?
Zpočátku jsme museli vzít za vděk provizoriem v podobě starého vyřazeného stěhovacího vozu. V letech 1956 až 1958 se postupně brigádnicky podařilo vybudovat provozní budovy s kabinami a umývárnami pro sportovce, s klubovnou a bytem pro správce v horním podlaží. V suterénu pak vznikly prostory pro kotelnu, sklady, prádelnu a zčásti i s místnostmi pro ubytování. Později jsme se dočkali i vstupní brány s pokladnami. A v roce 1963 byl jaksi nad plán postaven i sousední objekt ubytovny a prostory v jejím suterénu, kde jsme získali garáže, sklady, nové kotelny a další zázemí.

Bohuslav Kopecký přebírá Cenu města Jihlavy z rukou tehdejšího primátora Vymazala, přihlíží současný primátor Chloupek.

Kdy jste se dočkali tréninkového hřiště, trávníku a tribuny?
Výstavba tréninkového škvárového hřiště začala v roce 1970 v prostoru bývalé zahrádkářské kolonie. Předtím nám nějakou dobu trvalo, než jsme se s majiteli zahrádek složitě vypořádali. Byli v tom emoce, soudy a intervence u Národního výboru. Právě dokončení tohoto rozměrově menšího hřiště umožnil toužebně očekávané zatravnění hlavního placu a také vybudování běžecké šestidráhy. Nový trávník byl slavnostně otevřen v roce 1974 přátelským duelem proti Bohemians. O rok později pak byla u příležitosti okresní spartakiády otevřena krytá tribuna a navazující betonové ochozy.

Konečně se můžeme dostat k fotbalu. Jak se týmu dařilo prokousávat do vyšších soutěží?
Již v roce 1950 mužstvo postoupilo do přeboru tehdejšího Jihlavského kraje a v něm se se střídavými úspěchy drželo do roku 1966, kdy áčko Spartaku sestoupilo do I.A třídy. Po následujících sedm dlouhých let se pak vytrvale snažilo o zpětný postup do přeboru kraje. Až v ročníku 1972/73 se to konečně povedlo, jenže o tři roky později zase spadlo dolů. Po roce znovu přišel návrat do kraje, kde jsme vydrželi až do konce ročníku 1988/89. Tehdy jsme přebor Jihomoravského kraje opustili. Nikoliv však už směrem dolů, ale nahoru – do divize!

Jaká v 70. a 80. letech panovala konkurence na jihlavské fotbalové mapě?
V sedmdestátkách tady vládla Modeta, která v letech 1973 – 1979 a později ještě v období 1985 – 1987 hrála divizi. Byla za ní silná fabrika a též podpora města. V mládežnických kategoriích byl lídrem Spartak a v 80tých letech nám hodně začal konkurovat Bedřichov, neboť se mu podařilo získat přidělení sportovních tříd pro žákovskou kategorii. Ke škodě jihlavskému fotbalu to však nemělo návaznost na dorostenecké mančafty ve vyšších soutěžích. Pro nás to tehdy byl lobystický neúspěch, protože my kvalitní žáky a propojení s dorostem vždycky měli.

Můžete popsat fotbalovou situaci v okolních okresních městech dnešního Kraje Vysočina?
Řevnivost mezi těmito městy byla velká, byli to naši „úhlavní nepřátelé“. Nutno dodat, že v historii fotbalová Jihlava trochu pokulhávala. V Pelhřimově se od šedesátých až po polovinu devadesátých let kontinuálně hrála IV. nejvyšší soutěž a v určitých obdobích i III. liga. Žďár nad Sázavou se na obdobné úrovni pohyboval od roku 1982 do roku 1998. Třebíč, stejně jako Jihlava, trpěla rozmělněním kvality mezi dva kluby, tudíž nedokázala navázat na účinkování ve vysokých soutěžích z období 40. a 50. let.

Dařila se spolupráce mezi regionálními kluby?
Bohužel ne. Byl to ustavičný boj. Každopádně přetáhnout do Spartaku šikovnýho kluka z Bedřichova nebo Modety bylo mnohem těžší, než přivézt hráče z okolních měst regionu. Tři jsme se prali o to, kdo bude v Jihlavě „jednookým králem mezi slepými“. Fotbal v našem městě ke kýženému výkonnostnímu skoku potřeboval impuls v podobě silného partnera, kterým se stalo PSJ, a též změnu tržního prostředí, která vedla k velkému propadu Modety a později též Bedřichova.

Kde hledat impuls k tomuto vytouženému sportovnímu posunu?
Od konce 70. let se datoval narůstající zájem fotbalového oddílu, aby se vymanil z krajských soutěží a postoupil alespoň do divize. Za vidinou zaměstnání v Motorpalu a podnikového bytu se mu dařilo vábit fotbalisty zvenčí. Ve fabrice byli zaměstnaní prakticky všichni hráči, kteří se v pozdějších letech těšili té výsady, že třeba dvakrát týdně mohli skončit v práci po obědě a šli trénovat. Přitom zaplacenou měli celou pracovní směnu. Vedle toho se postupně dařilo zúročovat práci s mládeží. Tu jsme měli dlouhodobě velmi dobrou, vždyť dorostenecký tým byl schopen pravidelně působit v ligových soutěžích. Málokdo si dnes vzpomene, že naše „áčko“ sice kopalo kraj, ale dorost v letech 1958–1962 a 1980–1982 nastupoval v nejvyšší soutěži! Navíc jsme byli od roku 1956 pořadatelem jednoho z největších žákovských turnajů v zemi - „Memoriálu Josefa Fuksi“.

Konečně se na Spartaku hrála divize. Uměli jste si tehdy představit posun o soutěž výše?
Ano, přicházeli kvalitní hráči se zkušenostmi a oddílu rozhodně nechyběly ambice proniknout do Moravskoslezské ligy. A opravdu se tak stalo, neboť jsme po pouhých dvou divizních ročnících III. ligu vybojovali. V roce 1991 se tak stalo díky reorganizaci soutěží, kdy k postupu stačila 5. příčka tabulky.

Které hráče si z tohoto přelomového období vybavujete?
Za rychlým postupem z kraje do MSFL byli brankáři Veselý a Jansa, obránci Šilhán, Mirek Pekárek, Cabuk a Pospíchal, záložníci Dvořáček, Palkovič, Leligdon, Štancl a Morkus a útočníci Hamara, Hekerle, Třetina a krátce nám pomohl i odchovanec a exvítkovický Luděk Kovačík. A zapomenout nemohu na trenéra Jirku Novotného.

Účinkování v MSFL bylo v přelomové době nejen sportovní, ale i ekonomickou výzvou, že?
Začátky byly složité a bojovali jsme o záchranu. Motorpal začal mít v nových tržních podmínkách problémy, oddíl fungoval jako součást tělovýchovné jednoty a ekonomická situace byla čím dál horší. Logicky se s účinkováním ve vyšší soutěži zvyšovaly i finanční nároky hráčů. Tuto pomalu kritickou situaci vyřešil až v polovině devadesátých let nástup sponzorské podpory ze strany stavební společnosti PSJ. Tím se zároveň skončilo mé působení v klubu a fotbal se osamostatnil od jednoty.

Uměli jste si před dvaceti nebo třicet lety představit, že v Jihlavě bude fungovat fotbalový klub ve II. lize nebo dokonce v nejvyšší soutěži?
Rozhodně ne. Pro mne je to splněný sen, kterého si nesmírně vážím a užívám. První fotbalová liga pro Jihlavu či celou Vysočinu je ze sportovního hlediska neuvěřitelná a dříve zcela nepředstavitelná. Ti, kteří se na tomto úspěchu podíleli, zaslouží hlubokou poklonu.

Tým Spartaku Jihlava, který v ročníku 1959/60 vybojoval postup do krajského přeboru nově se tvořícího Jihomoravského kraje. Stojící zleva: Svoboda, trenér Sukaný, Priborský, Šilha, předseda oddílu Nikl, Novotný Emil, člen výboru Novák, Fojt, Dvořák Vilém, Kepák, vedoucí družstva Kopecký. Klečící zleva Mirek Vítů, Hrůza A., Kopečný, Hrůza Jan, Holec, Procházka a Šnýdr.

Klub •  Hráči •  Zápasy •  Mládež •  Multimedia •  Fanoušci •  Historie

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies