M-soft
 
15.08.2011, Miroslav Fuks

Roman Pivarník: „Rapid Vídeň je klubem mého srdce“

Roman Pivarník: „Rapid Vídeň je klubem mého srdce“Staronovým trenérem FC Vysočina je v aktuálním fotbalovém ročníku Roman Pivarník. To jest známá věc. Už méně známá je bohatá hráčská a trenérská kariéra tohoto fotbalové cestovatele, který působil na Slovensku, v Česku, v Rakousku, v Německu, v Saudské Arábii a v Izraeli. Narodil se narodil 17. února 1967 v Piešťanech a jeho první fotbalové krůčky jsou spojeny s klubem VSS Košice.

 

Od nejútlejšího věku jsem byl úzce spjat se sportem. Strýc hrál v Košicích fotbal a úspěšně reprezentoval, tatínek byl zase reprezentantem na 100 a 200 m. I proto jsem od začátku dělal souběžně atletiku i fotbal a dokonce jsem chodil do atletické třídy. Stal jsem se dokonce mládežnickým mistrem Slovenska ve sprintu, fotbal však začal vítězit. Během týdne jsem tak trénoval fotbal a o víkendu chodil na zápasy a atletické závody. V dorosteneckém věku jsem se prosadil do mládežnických reprezentací a dokonce jsem byl již v 16ti letech zařazen do druholigového mužstva VSS. Trenér Daňko dával šanci mladým a já tak během více než tří let odehrál zhruba 90 zápasů ve II. lize.

Na jakých postech sestavy jste nastupoval?
Začínal jsem jako klasický útočník, střelec. Postupem let jsem se začal stahovat do defenzivních pozic. Hrál libera, pravého beka, stopera či defenzivního záložníka.

Velký obrat ve vaší kariéře znamenala vojna…
Na vojnu jsem narukoval do Dukly Tábor. Po půl roce jsem se stěhoval do ČH Bratislava a závěrečný půlrok jsem strávil v Dukle Banská Bystrica, kde jsem na jaře 1988 debutoval v I. lize proti Chebu. S Bystricou jsem již byl domluven na přestupu, na poslední chvíli však do hry vstoupila Dukla Praha, kam jsem nakonec nastoupil jako voják z povolání.

Jaké byly roky v pražské Dukle?
V pražské Dukle jsem strávil 4 dobré roky. V této době zde byly pro fotbal fantastické podmínky. Počínaje ekonomických zázemím, přes tréninkové podmínky a kvalitou kádru konče. Vše vyvrcholilo v roce 1990 vítězstvím v Československém poháru. V dalším roce jsme hráli PVP, v němž jsme vypadli ve 2. kole proti Dynamu Kyjev. Problém nastal v sezóně 91/92, kdy jsme se z vojáků z povolání stali profesionálové. Nastal odchod nejlepších hráčů do jiných klubu a od té doby se Dukla už pouze zachraňovala. V sezóně 93/94 se jí to už nepodařilo. V té době jsem však dávno hrál v Olomouci, kam jsem přestoupil v létě 1992.

Kdo vás do Sigmy Olomouc přivedl?
Chtěl mne sem ředitel Kubíček i trenér Brückner a já jsem neváhal. V lize jsme se pohybovali v horních patrech tabulky, konečně jsem zažil vysoké návštěvy a dařilo se nám i v Poháru UEFA, kde jsme přes Craiovu a Fenerbahce prošli až do 3. kola, kde nás vyřadil slavný Juventus. V Olomouci jsem podepsal pouze dvouletou smlouvu s tím, že po jejím skončení zkusím štěstí v zahraničí. A tak se i v roce 1994 stalo.

Na angažmá v Rapidu asi vzpomínáte rád…
Měl jsem štěstí v tom, že Rapid zrovna měl obrovské problémy, začal budovat nový celek a získal nové sponzory, kteří do klubu dávali nejen finance, ale i své srdce. Hledali krajní hráče, sledovali mne, vyzkoušeli a podepsali se mnou smlouvu. Hned v první sezóně jsme dosáhli překvapivého 3. místa v lize a především jsme vyhráli rakouský pohár. Další sezóna 1995/96 byla pro Rapid velmi úspěšná. Po dlouhé době jsme získali titul a dokonce jsme se probojovali až do finále PVP, kde nás 1:0 porazil Paris St. Germain. V tomto zápase jsem ze zdravotních důvodů nehrál, vše jsem si však vynahradil o několik dní později, kdy jsem nastoupil v rozhodujícím zápase o mistrovský titul proti Sturmu Graz a já v něm vstřelil úvodní gól. Zapsal jsem se tak do historie klubu. Další sezóna byla ve znamení naší účasti v Champions League. Postoupili jsme do ní po vítězství v předkole nad Dynamem Kyjev. Bohužel, Juventus a Manchester byly nad naše síly. Titul v lize jsme neobhájili, skončili jsme “až” druzí. V této době se už bohužel začala projevovat ekonomická krize klubu. Nepodařilo se udržet nejlepší hráče, začalo omlazování, a Rapid dalších deset let nic nevyhrál. Osobně si myslím, že kdyby tehdejší Rapid zůstal pohromadě, tak mohl dosáhnout i další úspěchů. Změny se dotkly i mé osoby, končila mi smlouva, přestal jsem být perspektivní a ročník 1997/98 jsem strávil na hostování v druholigovém Gerasdorfu. Na Rapid však vzpomínám jenom v dobrém. Nezapomenutelné byly pohárové zápasy na vyprodaném padesátitisícovém stadiónu v Prátru, i na náš stadión však na ligu chodilo přes čtrnáct tisíc lidí.

Mnohem méně příjemný úhel pohledu asi nabízí bod reprezentace….
S mojí fotbalovou kariérou jsem spokojen, mrzí mne však kapitola reprezentace. Nikdy jsem v ní nedostal pořádnou šanci, možná u nás rakouská liga neměla takový zvuk. Absolvoval jsem pouze jednou soustředění a mé jméno se v nominaci na Euro 96 neobjevilo. Přitom v ní figurovala překvapivá jména jako Kotůlek, Rada či Kerbr. Pravdou je, že pokud bych si ponechal slovenské občanství, tak by těch repre startů bylo na mém kontě mnohem více…

Jaké máte vzpomínky na další angažmá – v izraelském Bnei Yehuda Tel Aviv?
V Izraeli mne znali z našich vzájemných pohárových utkání a ze soustředění, které jsme zde absolvovali. Podepsal jsem zde roční smlouvu v celku Bnei Yeuda Tel Aviv a pomohl jsem mu k záchraně. Byl jsem zde moc spokojen, méně však už manželka, které vadilo místní klima, styl života a rizikovost této země. Druhý půlrok jsem tak byl v Tel Avivu sám. Po skončení smlouvy jsem se rozhodl vrátit do Evropy a uvažoval jsem o konci aktivní kariéry.

V roce 1999 jste však zamířil za další výzvou do Carl-Zeiss Jena…
Přemluvili mne však zástupci německé Jeny, která chtěla postoupit z třetí ligy. Regionalligu zrovna čekala reorganizace, při níž mělo sestoupit 12 celků, a tak jsem místo boje o postup zase zachraňoval. Podařilo se a já se rozhodl definitivně pověsit kopačky na hřebík a vrátit se do Olomouce.

S novým tisíciletím se z vás stal trenér. Vždy jste chtěl jít touto cestou?
Trenérem jsem se stal zcela cíleně. Od dorosteneckého věku jsem si zapisoval tréninková cvičení a v roce 1989 jsem nastoupil studium trenéřiny na FTVS. To jsem ukončil během působení v Rapidu. Během hráčské kariéry jsem tak mohl vypozorovat metody svých trenérů a získat tak cenné poznatky. S návratem do Čech jsme se usídlili v Olomouci a já dostal nabídku od druholigového HFK Olomouc. Holici se příliš nepovedl vstup do podzimní části soutěže a tak mi byla nabídnuta pozice sportovního ředitele s úkolem posílit mužstvo. Přišlo velké množství hráčů, výsledky však nepřicházely a já tak byl po 5. jarním kole dosazen i na místo trenéra. Mužstvo se poté zvedlo a bez problémů si zajistili záchranu. V létě jsem se zase vrátil k ředitelování. Jenže ve 12. kolo přišlo odvolání trenéra Trnečky, já jsem se tak znovu ujal role záchranáře a působil jsem v obou funkcích. Záchrana se podařila a skončili jsme na 9. místě. Méně jsem však už byl spokojen s fungováním klubu a začali se lišit mé názory oproti představenstvu. V létě jsme se proto dohodli na ukončení smlouvy.

Jak vzpomínáte na první laso od FC Vysočina?
Chtěl jsem si dát pauzu a uvažoval jsem o trénování v zahraničí. V létě však na tento krok nebylo dost času. S panem Tulisem jsem se dobře znal a když Jihlava na podzim 2002 špatně vstoupila do II. ligy, tak celá věc nabrala rychlý spád. Na úvod jsme měl štěstí, který mne od té doby při trenérských štacích nepotkalo. Od začátku jsme byli úspěšní a v 9 zápasech jsme ztratili jen 4 body za 2 remízy.  Zbytek ročníku už byl méně dobrý, ovšem konečné 5. místo a zisk 46 bodů byly úspěchem.

S Jihlavou jste se rozloučil v létě 2003, když přišla nabídka ze Saudské Arábie…
Práce v Jihlavě mne naplňovala a byl jsem zde spokojen. Nabídky ze zahraničí však v trenérském životě nepřicházejí často a já jí tak musel využít. Pro mne i pro celou rodinu to byla cenná zkušenost. Klub Al Qadisiya Al Khobar bych zařadil mezi skromnější. Dařilo se nám, v lize jsme se umístili na 7. místě, ale příprava hráčů zde byla s ohledem na náboženství a klima dost složitá.

Trochu překvapivě jste se v roce 2005 ocitl na lavičce Kroměříže…
Po deseti měsících v Saudské Arábii jsem věřil v jiné zahraniční angažmá, ale to nevyšlo. V létě jsem se vrátil domů a ve všech klubech bylo obsazeno. Nabídka Kroměříže přišla v lednu 2005 s jasným cílem zachránit II. ligu. To se podařilo a já tak v posledním kole se svým týmem asistoval u jihlavského postupu do I. ligy. V Kroměříží jsem strávil i podzim 2005.

To následující angažmá ve „vašem“ Rapidu Vídeň jistě bylo mnohem zajímavější…
S první nabídkou přišel Prešov, ale když se ozval Rapid, tak nebylo co řešil. Rapid je klubem mého srdce a já neměl problém s tím přijmout od ledna 2006 roli asistenta trenéra Zellhoffera. Rapid tehdy procházel změnami po úspěšném ročníku 2004/05 a jaro 2006 nám nevyšlo dle představ. Skončili jsme až pátí a trenér byl odvolán. V létě přišel nový kouč Pacult, který chtěl vybudovat svůj realizační tým. Já tak v klubu zůstal v jiné roli do konce roku 2006.

Zatím nejvýraznější trenérskou stopu jste zanechal v Tatranu Prešov…
Po konci ve Vídně mne Tatran znovu oslovil a dohodli jsme se. Na jaře 2007 jsme bez problémů zvládli skupinu o záchranu ve II. lize a výborně jsme si tak připravili tým na nový ročník. V týmu s exjihlavskými Kaplanem a Čepem jsme s velkým náskokem 22 bodů dokázali vybojovat jediné postupové místo. V další sezóně jsme obsadili 7. místo Corgoň ligy a ročník 2009/10 jsme zakončili osmí. V té době však klub nezvládl obměnu a především doplnění kádru, na což jsme doplatili velmi špatným vstupem do další sezóny. V srpnu 2010 jsem se proto s vedením klubu dohodl na ukončení spolupráce.

Na konci uplynulého ročníku jste krátce působil v Dunajské Stredě…
Sedm měsíců jsem byl na volné noze. Přišlo mi to vhod, neboť jsem se mohl věnovat rodině, navíc se nám narodil druhý syn. V dubnu mne oslovila Dunajská s úkolem zachránit je v lize. To se nám už v předstihu 4 kola před koncem podařilo a dokonce jsme výhrou nad Dubnicí pomohli k záchraně i Prešovu. Dunajská v létě měla velký zájem, abych u nich pokračoval, ovšem nebyla mi schopná garantovat ekonomickou stabilizaci klubu a posílení. Proto jsem dal přednost nabídce ambiciózní Jihlavy.

 
Aktuálně

Juniorce na Baníku po osmi dnech vyšla odveta

Juniorský tým se po osmi dnech vrátil na půdu Baníku a povedla se mu odveta za porážku 5:1. Posílený jihlavský tým totiž v Ostravě zvítězil 1:3 (1:1), když branky zaznamenali Roman Čáp, Tomáš Smejkal a Daniel Turyna. Celý článek

 
Servis
V tento den před lety
 
Klub •  Hráči •  Zápasy •  Mládež •  Multimedia •  Fanoušci •  Historie

© 2006-2018 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.

 
 
 
 

Akcionáři klubu

Hlavní partneři klubu

Významní partneři klubu

Partneři klubu