Tehdy jednadvacetiletý mladík na Vysočině hrál, v barvách místního klubu nastoupil k pěti zápasům, a dokonce se jednou zapsal do listiny střelců.
"Sice to moje působení bylo krátké, byl jsem tam měsíc. Ale Jihlavě vděčím za to, že jsem začal hrát ligu," vzpomíná nebezpečný snajpr, který se dnes na stadion v Jiráskově ulici vrátí, aby zde bojoval o ligové body v dresu vedoucího týmu soutěže z Jablonce.
V tehdy ještě druholigové Jihlavě jste se mihl na jaře 2002. Připomeňte, prosím, jak k tomu tehdy došlo...
Do Jihlavy jsem odcházel z Českých Budějovic, kde tehdy byl trenér Bokša, který sázel na jiné hráče. Pro mě tak bylo lepší, abych šel na hostování, protože bych jinak nehrál. A tak jsem nabídky Jihlavy využil a byl jsem za to rád. Ale poté trenéra Bokšu odvolali, vrátil se pan Tobiáš. A ten si mě hned stáhl zpátky, protože tehdy to ještě šlo. Dal mi tu šanci a začal jsem pravidelně hrávat.
Za FC Vysočina jste dal dokonce i jednu branku. Předpokládám, že v dlouhé řadě těch dalších už si ji asi nevybavíte.
A víte, že jo? Vím, že to bylo v Kolíně (9. března 2002 – pozn. red.). Vyhráli jsme tam tuším 3:2 a já dával třetí gól. Takže vzpomínky na Jihlavu mám opravdu dobré.
Pamatujete si na některého z tehdejších spoluhráčů?
Akorát na Vácu, Lukáše Vaculíka, který je tam pořád. Ale spíš si pamatuji na pana Tulise (ředitel FC Vysočina – pozn. red.), pana Šilhana (sekretář klubu) a další lidi okolo týmu.
S Lukášem Vaculíkem už však po tak dlouhé době asi v kontaktu nejste, že?
To ne. Ani nevím, jestli si na mě ještě pamatuje. (usmívá se) Vím, že jsme spolu hráli. Ale říkám, byl to jen měsíc. Takže hodně krátká doba.
David Lafata se rozcvičuje před druholigovým zápasem v dresu FC Vysočina.
Vyhrát dva domácí v řadě vždy představuje velmi složitý a ošidný úkol. Fotbalisté FC Vysočina to však v Chance Národní Lize zvládli a díky shodně pátečním výhrám 2:1 nad rezervami Slavie a Baníku poskočili v tabulce na metu 33 bodů. Kouč Marek Jarolím po důležitém a zaslouženém vítězství neskrýval spokojenost.