Letos pětašedesátiletý Jindřich Březina do Jihlavy přišel v roce 1978. Spartaku či FC Vysočina je tak věrný už 40 let! Bezpochyby má na co vzpomínat a může se ohlédnout za klíčovými roky v rozmachu klubu. Pod řadou důležitých momentů a úspěchů je navíc sám podepsán.

Odkud pocházíte, kde jste začal kopat do kulatého nesmyslu?
Pocházím z vesnice Sruby, která se může pyšnit přídavkem „fotbalová“. V mé generaci zde vyrostlo pět fotbalistů pro I. či II. ligu. Vedle mne zde začínali Miroslav Držmíšek, Milan Zeman, Josef Matoušek a také reprezentant bývalý Luboš Kubík! To je až neuvěřitelné, jaké hráče dokázala dědina se 400 obyvateli vyprodukovat.

Kam dále vedly Vaše fotbalové kroky?
V patnácti letech jsem odešel do pět kilometrů vzdáleného Vysokého Mýta, kde jsem začal kopat hned za starší dorost. A hned po dvou letech jsme vykopali nejvyšší dorosteneckou soutěž! Na Vysoké Mýto to byla věc zcela nebývalá. Navíc mne už v sedmnácti letech posunuli do dospělého týmu, jenž hrál špičku východočeského krajského přeboru. Díky tomu jsem byl fotbalově hodně na očích. Dvouletou vojnu jsem absolvoval v Dukle Tachov, kde jsme v roce 1975 postoupili z divize do III. ligy. V mančaftu se mnou byl Werner Lička, gólman Zdeněk Hruška, ale též pozdější hráči Modety Jihlava - Havlíček a Rejda.

Ze západu Čech jste se přesunul až na druhý konec republiky – do Opavy...
Opavu tehdy trénoval Evžena Hadamczik, který do Tachova jezdil sledovat mladého opavského střelce Ličku. Přitom jsem ho zaujal i já a Luděk Pečenka. Hned po vojně jsme tak v roce 1976 odešli do opavského Ostroje. V té době byla i II. liga Československá, tudíž v Opavě se hrála jedna ze skupin III. ligy. V roce 1977 došlo k reorganizaci, II. liga se znovu rozdělila a s Opavou jsme vybojovali postup do jedné ze dvou skupin nově vytvořené ČNFL, tedy II. nejvyšší soutěže. Jenže tu už jsem si v ročníku 1977/78 zahrál v Pardubicích, kam mne zlanařili, neboť věděli, že jsem Východočech.

Jak se zrodil Váš příchod do Vysočinu?
V Pardubicích jsem nebyl úplně spokojený, navíc jsme v létě 1978 sestoupili do Divize, což tehdy byla III. nejvyšší soutěž. A tak přišlo lano z Jihlavy, kdy za mnou přijeli funkcionáři Kopecký a Švíkovský a prezentovali mi vizi postavit nový mančaft a dostat Spartak alespoň do Divize. Nabídli mi zaměstnání v Motorpalu a též podnikový byt. Docela mne to lákalo a tak jsem na nabídku kývl. Pravdou je, že až v Jihlavě jsem začal regulérně pracovat, neboť v opavském Ostroji či pardubickém VCHZ to s prací nemělo moc společného.

Váš příchod byl signálem, že oddíl nechce setrvat jen v krajském přeboru. Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat...
Je pravdou, že v té době jsme neměli špatný mančaft, který mohl o postupu do divize uvažovat. Hned v ročnících 1978/79 a 1980/81 jsme v Jihomoravském krajském přeboru obsadili 3. místo. Musím ale říct, že tyto sezóny zůstaly za mým očekáváním. Chtěl jsem víc, někam to dotáhnout, o něco usilovat. Měl jsem vyšší ambice a tak se domluvil můj přestup do Havířova. Za ním stál Evžen Hadamczik, neboť Havířov byl tehdy vlastně „béčkem“ ostravského Baníku. Jenže za vším je nutné vidět ženu. V Jihlavě jsem si našel manželku a nakonec jsem se tady rozhodl setrvat a zapustit kořeny. Nachystaný přestup bylo nutné složitě administrativně zrušit.

Nebylo pro Vás poté složité hledat sportovní motivaci?
Pravda je, že sezóny následující přinesly horší umístění. Bylo to i o spokojenosti jihlavských hráčů. Málokterý chtěl s fotbalem dokázat něco více, což by kámen úrazu. To mne dost deptalo a tak jsem na všech frontách začal bojovat. Jako kapitán jsem našel oporu u vedení oddílu a začali jsme budovat nový tým. Tak trochu proti všem. Jiné cesty ale nebylo. Postupně přicházeli perspektivní hráči jako Horák, Pošusta, Šilhán či Třetina, přičemž první vrchol toho mančaftu přišel v ročníku 1985/86. Svoji skupinu krajského přeboru jsme ovládli, jenže k vytouženému postupu to nestačilo. K posunu do divize bylo nutné zvládnout barážový dvojzápas, který nám postavil do cesty tehdy se vzmáhající Drnovice. Ty získaly naprostou většinu svých hráčů z vyšších soutěží a netajily se svými ambicemi na postup. Rozdíl v kvalitě se projevil, když v prvním utkání v Jihlavě drnovičtí vyhráli po bezbrankovém poločase 1:2, doma pak již přesvědčivě dominovali 7:1.

Postup do divize tak vyšel až v ročníku 1988/89. Vy jste však u něj jako hráč už nebyl. Proč?
Už dříve u mne uzrálo rozhodnutí věnovat se trénování. Vždy jsem sledoval práci koučů, kteří mne vedli. Na podzim 1986 jsem ještě kopal za „áčko“, ovšem v zimě oddíl stanovil prioritu v podobě postupu dorostu do jedné ze skupiny II. ligy. A já tak využil nabídky stát se společně s Ladislavem Novickým trenérem tohoto týmu. Na jaře jsem ještě hrál za první tým, ale skloubit to šlo hrozně těžko. A tak jsem po půl roce s hraním skončil.

Vnímal jste výsledky dorostu od Vašeho příchodu do Jihlavy?
Mládež byla ve Spartaku vždy na slušné úrovni. Klub, jehož „áčko“ hrálo krajský přebor, byl nárazově schopen nastupovat v nejvyšších dorosteneckých soutěžích. Dorost v letech 1958-1962 a 1980-1982 hrál I. ligu! Těžil z dobré práci s žákovskými týmy, k čemuž napomáhalo každoroční pořadatelství po Přelouči druhého největšího žákovského turnaje v zemi, který se nazýval „Memoriál Josefa Fuksi“. Nebyl však dlouhodobě konkurenceschopný tradičním fotbalovým baštám, protože nedisponoval širokou mládežnickou základnu, chyběly sportovní třídy a tréninkové středisko mládeže.

Jako hráč „áčka“ jsem vnímal jeden z vrcholů v roce 1980, kdy dorostenecký tým postoupili do přeboru ČSR. V ročníku 1980/81 se v něm sice ještě udržel, ale o rok později už skončil poslední. Pak to šlo rychle dolů až do přeboru kraje. Ale zase poměrně rychle nahoru. Poprvé vyhrála krajský přebor Jihlava v ročníku 1983/84, ale kvůli reorganizaci soutěží nikam nepostoupila. Podruhé vyhrála přebor v ročníku 1985/86, ale neuspěla v kvalifikaci s dorostenci Starého Města.

Starší dorost Spartaku z roku 1987, který vybojoval postup do II. ligy.

U třetího pokusu jste už byl přítomen jako trenér....
Je to tak. Do třetice jsme uspěli a v červnu 1987 jsme postoupili do jedné ze skupin II. ligy díky úspěchu v kvalifikaci s Uherským Brodem. V té jsme se s většími či menšími obtížemi drželi. Často i za cenu defenzivního stylu hry, bývali jsme remízovými králi. Další úspěch přišel v sezóně 1990/91, kdy se tým dokázal umístit do 8. příčky tabulky a pronikl tak do nově vytvořené Moravskoslezské ligy, která v té době byla nejvyšší možnou soutěží. Členy perspektivního mužstva byly pozdější opory “áčka” Vítů, Tržil a Staněk. Další ročník byl z hlediska udržení mezi moravskoslezskou elitou bezproblémový, ovšem další ročník byl tím nejtěžším. Po nervózním průběhu jsme se zachraňovali až v posledním duelu v Uherském Hradišti. Sezóna 1993/94 už byla klidnější, k čemuž přispěly výkony tehdejších opor Cahy nebo gólmana Bílka.

Jak jste se vyrovnávali s užší mládežnickou základnou, kterou oddíl disponoval?
Dobře jsme si tento handicap uvědomovali, a proto jsem dával často herní příležitost mladším chlapcům, kteří měli perspektivu kopat ligu i v následujícím ročníku. Hlavně v jarních zápasech jsem se snažil nasazovat mladší fotbalisty a zajišťovat tak plynulou a kvalitní přeměnu kádru pro další sezónu. Vždy však platilo, že základ týmu tvořili jihlavští kluci, kteří byli vhodně doplněni zvenčí na klíčových postech.

Značně omezené byly i tréninkové podmínky...
Už málokdo si vzpomene, že jsme měli jedno travnaté hřiště, na které se smělo jen od dubna do října. Většina tréninků probíhala na škvárovém hřišti, kde bylo po zimním období pět čísel bláta... Mnoho tréninkových jednotek jsme tak museli zvládnout v lese, v terénu, tělocvičnách...

Mimochodem, starší dorost zažil úspěšné roky i po Vašem přesunu k dospělým, že?
Je to tak. Tým trenéra Novického v ročníku 1994/95 dokázal jít za velkým cílem v podobě postupu do nově tvořící se celostátní ligy. Do extraligy by je dostalo umístění do 7. příčky, což chlapci zaslouženě zvládli, když nakonec skončili pátí. Omlazený a vhodně doplněný tým pak v další sezóně zvládl i těžká utkání mezi elitou, když vybojoval dvanáctou příčku a opětovné udržení v hodině dvanácté, když za sebou nechal celky Pardubic a Slavie Praha! Silné ročníky však nebylo možné držet trvale, a tak v dalším ročníku došlo k sestupu.

Méně se ví, že jste se v roce 1993 navázal kontakt se stavební společností PSJ, která se poté stále více začala angažovat v jihlavském fotbalu...
Tehdy jsem dostal tip, že v Jihlavě poměrně krátce úspěšně funguje dynamicky se rozvíjející stavební společnost, v jejímž čele stojí podnikatel, jenž má k fotbalu blízko. Sešli jsme se a já jej tehdy přesvědčil o jednorázové finanční podpoře dorostu, který jsem tehdy vedl. Pan Vaculík se naštěstí nespokojil s jednorázovým sponzoringem a začal se postupně stále více angažovat nejen v otázce naplnění klubového rozpočtu. Netřeba asi zdůrazňovat, o jak důležitý moment pro budoucí rozvoj klubu tehdy šlo. Po pomalém rozpadu Tělovýchovné jednoty byla ekonomická situace fotbalového oddílu stále složitější.

Od léta 1993 bylo možné pozorovat i zlepšení zázemí pro hráče...
Třetiligové „áčko“ v létě 1993 převzal bývalý sekretář Brna Radek Zeman. S podporou PSJ se nám podařilo provést renovaci kabin “A” mužstva a rozhodčích a též sociálních zařízení. Výrazné přestavby se dočkala i klubovna a sekretariát. K nezbytné regeneraci hráčů výrazně přispěla nová vířivka. Ke stoprocentnímu obratu došlo i v materiálním vybavení všech mužstev. A projevilo se to i na výsledcích v MSFL, kde tým na konci ročníku 1993/94 obsadil příjemnou 7. příčku. Po letech, kdy byla cílem hlavně záchrana III. ligy, to byla příjemná změna..

V létě 1994 Vaše práce vyústila v posun do „A“ týmu. Jak na práci s dospělými vzpomínáte?
V předstihu bylo známo, že se Radek Zeman vrací do Brna, kde převzal druholigový LeRK. Funkcionáři klubu tehdy sáhli po mně a já tak první tým začal vést po boku Jirky Novotného, který se výrazným způsobem podepsal pod rozvoj klubu. Do “A” mužstva jsem přišel ve šťastné době, kdy bylo mužstvo velice dobře poskládáno. Byla takřka dokončena generační obměna kádru a vedle ostřílených Morkuse, Dvořáčka, Cabuka a Nejedlého se svojí třetiligové šance chytli mladí Staněk, Bílek, Tržil, Caha, Wendl či Vítů, které jsem velice dobře znal již z trénování v dorostu. Tým vhodně doplnili i Kračmar nebo Kuchta. Mužstvo patřilo k největším překvapením soutěže a se ziskem 27 bodů se nám podařilo přezimovat na 4. příčce tabulky. V zimě nás oslabil přestup talentovaného Roberta Cahy do Baníku a nastal menší výkyv výkonnosti. V konečném účtování znamenal zopakování loňské sedmé příčky.

Následný ročník 1995/96 se poté stal památným díky šokujícímu postupu do čtvrtfinále národního poháru...
Před ligovým startem bylo našim cílem pohybovat se v poklidném středu třetiligové tabulky. Podzimní start nám však vůbec nevyšel a propadli jsme se do spodních pater tabulky. Pak nás ale nakoplo vyřazení druholigových Slušovic v 2. kole českého poháru. Nečekané vítězství se poté výrazně promítlo do mistrovských zápasů, mužstvo bylo psychicky nahoře, nastartovali jsme sérii vítězství a vozili jsme body i z venku. V poháru jsme v dalším kole na penalty přešli přes Uničov, čímž jsme postoupili do osmifinále. K němu do Jihlavy přijel ambiciózní druholigový celek LeRK Brno, který jsme po výsledku 1:1 vyřadili znovu na pokutové kopy. Postoupili jsme do čtvrtfinále a moc jsme si přáli, aby nám los přihrál atraktivního soupeře, vždyť v osudí byla obě pražská “S”. Chtěli jsme přilákat co nejvíce diváků a důstojně zakončit skvělé pohárové tažení. Místo toho nám herečka Kateřina Brožová vytáhla vedoucí celek II. ligy Teplice na jeho půdě.

Tým FC PSJ, který v roce 2000 dosáhl na historický postup do II. ligy z 2. příčky MSFL.

Moc však nechybělo a prošli jste až mezi nejlepší čtyři!
Nechtěli jsme prodat svoji kůži lacino. Naši šanci na senzaci bohužel snižoval odchod dvou klíčových hráčů mužstva - Nejedlého do Třebíče a Morkuse do Rakouska. A také tuhá zima, která nám před pohárem dovolila sehrát pouze jeden mistrák. Nezapomenu na to, jak jsme na sever Čech vyrazili zapůjčeným dvouposchoďovým autobusem. Domácí před 3 tisíci diváky nastoupily v nejsilnější sestavě a my jsme přijeli bránit, bojovat a pokoušet se o rychlé protiútoky. Teplice si od počátku střetnutí vytvořily místy až drtivý tlak, narážely však na naši koncentrovanou obranu v čele s Vítů a na jistého Bílka. Utkání tak skončilo v normální hrací době bez branek a na řadu přišel další pohárový rozstřel. Bohužel, jediný neúspěch dorostence Holce ukončil naše nevídané pohárové postupy. Vyřazení v poháru jakoby poznamenalo další jarní výkony mužstva. Začala se projevovat neúčast opor a nezkušenost mladých hráčů, která při obrovské tabulkové vyrovnanosti MSFL znamenala konečnou 13. příčku v sezóně.

V témže roce došlo k historickému sloučení Spartaku a Modety...
Ano, to co v minulosti bylo neuvěřitelné, se stalo skutkem. Dva odvěcí městští rivalové a historicky nejvýznamnější jihlavské oddíly v létě spojily své síly a do fotbalové sezóny 1995/96 vstoupily společně s novým názvem Spartak PSJ Motorpal Jihlava. Myšlenka jednotného fotbalu v Jihlavě byla tehdy už asi 15 let stará. O této koncepci dříve uvažoval Sokol Bedřichov i představitelé Spartaku či později FC PSJ. Veškeré snahy však ztroskotaly na odvěké rivalitě mezi kluby. Bohužel, ke sloučení došlo v době, kdy SK zdaleka nebyl silnou divizní Modetou s mnoha kvalitními hráči a ke spojení klub vedly převážně ekonomické důvody. Nesporným přínosem sloučení jistě byla druhá travnatá plochu v areálu Na Stoupách. Zázemí stadionu včetně travnaté plochy však bylo na Modetě hodně zanedbané a tak jen nejnutnější úpravy šaten a trávy si vyžádaly značné finanční prostředky. Pozitivem spojení bylo nesporně i získání poměrně slušné I.B. třídy pro dospělé „béčko“.

Jak těžké bylo v dalších letech překročit stín a dospět k úsilí postoupit do II. ligy?
Ta cesta nebyla jednoduchá. Ročník 1996/97 nepřinesl nic jiného než působení v poklidných vodách tabulky. Konečné 12. místo se ziskem 32 bodů nakonec bylo zklamáním, protože v silách mužstva bylo umístění v první polovině tabulky. Já se v létě 1997 vrátil na lavičku staršího dorostu, který se po sestupu z extraligy chtěl znovu vrátit mezi elitu. A to se nám podařilo, neboť od léta 1998 byl starší dorost znovu v nejvyšší soutěži. Jenže já se od týmu znovu stěhoval do „áčka“, který v předchozím ročníku skončil až na 11. příčce. Šlo o důležité měsíce, kdy klub dostal důležitý impuls směrem k profesionalismu a postupu výše. První tým se podařilo posílit, nastoupil nový ředitel Zdeněk Tulis a na lavičku prvního týmu přišel zkušený trenér Dan Matuška. Dařilo se mám, fotbal se v Jihlavě konečně začal těšit většímu diváckému zájmu a dokonce jsme na podzim načas obsadili první příčku. Nakonec jsme přezimovali třetí za Ratíškovicemi a Dolním Benešovem a tuto příčku jsme neopustili ani na konci jara 1999.

Bylo pro Vás velkým zklamáním, že jste v ročníku 1999/00 postup nevybojovali z 1. příčky a museli jste vzít za vděk odstoupením ze soutěže ze strany NH Ostrava?
Do ročníku 1999/00 jsme šli s jednoznačným postupovým cílem. Trenéra Matuška, který obdržel lákavou nabídku od své Olomouce, vystřídal bývalý prvoligový fotbalista Tibor Duda, kterému jsem nadále dělal asistenta. Tým doplnil nejvyšší soutěží ostřílený stoper Maléř a navíc z Brna přišel záložník Večeřa. Mančaft do soutěže výborně vstoupil a od počátku držel první příčku tabulky. Po podzimu nám náležela nejvyšší pozice se čtyřbodovým náskokem na druhý Dolní Benešov. Přes zimu pokračovala stabilizace kádru, když posilou útoku se stal exligový Přibyl.

I v průběhu jara se nám dařilo držet stabilní pěti či šestibodový náskok před pronásledovateli. Pět kol před koncem však přišla nečekaná domácí porážka s Brumovem, dvě kola poté jsme pouze remizovali s Dolním Benešovem a poté jsme odjížděli do Holice s vědomím, že nás v případě výhry o 2 branky v tabulce dožene a bude mít lepší vzájemnou bilanci. Tak se bohužel stalo a tento olomoucký klub si v posledním kole soutěže už postup nenechal vzít. Druhé místo v MSFL bylo z jihlavského pohledu dosavadním historickým maximem, ovšem kalil ho smutek z promarněné šance na postup. Dodnes tento moment nemohu strávit, ten tým měl postoupit přímo. Šlo o největší sportovní i lidské zklamání mé kariéry.

Našemu druholigovému snu nakonec napomohly ekonomické problémy NH Ostrava. Ta se nepřihlásila do druholigové soutěže a tak zbylo místo i na druhý tým MSFL, tedy FC PSJ. Později, ale přece, tak byl naplněn sen hráčů, funkcionářů a fanoušků.

Přímé postupy jste si užil v dalších letech, kdy jste byl strůjcem postup juniorky až do MSFL...
Sloučení s Modetou nám přineslo relativně slušnou soutěž pro „béčko“ – I.A třídu. Jenže propojení s „áčkem“ tehdy prakticky nefungovalo, mladí hráči, kteří neměli na MSFL, odcházeli do jiných klubů či do Rakouska a tak se stalo, že „B“ tým v létě 1998 sestoupil do I.B třídy Jihomoravské župy. V dalším ročníku bojoval o postup, ale tento úkol nezvládl, když skončil až druhý za „béčkem“ Bedřichova! Postup se podařil až o rok později a já v létě 2000 juniorku převzal. V ročníku 2000/01 jsme dominovali v I.A třídě a o rok později nám k postupu do Divize stačila 2. příčka v Jihomoravském župním přeboru. Naše aklimatizace ve čtvrté nejvyšší soutěži byla poměrně rychlá. V ročníku 2002/03 jsme obsadili 8. pozici, o rok později jsme dosáhli na 3. místo a v sezóně 2004/05, kdy „áčko“ vybojovalo senzační postup do I. ligy, juniorka postoupila do MSFL, což do té doby bylo zcela nemyslitelné! V dalším ročníku jsem „béčko“ ve III. lize vedl společně s Josefem Vrzáčkem a o rok později jsem u stejného týmu dělal asistenta Tomáši Jansovi.

Jak jste se z trenéra stal šéfem technického úseku? Naplňuje Vás tato práce stejně jako role trenéra?
V roce 2007 jsem trenérsky zamířil do Humpolce, ale už na podzim 2006 jsem nastoupil do technického úseku FC Vysočina. Mělo to návaznost na dokončenou I. etapu výstavbu stadiónu a plánovaný další rozvoj tréninkového zázemí a infrastruktury klubu. Za více než deset let se nám podařilo zrekonstruovat vedlejší travnatou plochu, opravili jsme hřiště ve Vyskytné a v Antonínově Dole, na stadiónu vyrostla posilovna a sauna, z bývalé ubytovny vybudovali parádní prostory pro mládež a juniorku, zcela se proměnilo zázemí „áčka“, máme vyhřívaný a velmi kvalitní trávník...

Nejen fotbalem je však živ člověk. A závěrečná slova Jindřicha Březiny to dokládají.
V poslední době mne jedna věc udělala obrovskou radost. Rovnou z porodnice jsme si s manželkou Dášou vzali do pěstounské péče miminko, malého chlapce, který byl nemocný a nenacházel se zrovna v dobrém stavu. Za dva a půl roku jsme z něj vychovali krásného a zdravého kluka, jenž dnes našel nový domov na Islandu. Šlo o krásné i náročné období, které však vnímám jako jeden z mých největších životních úspěchů. Při této příležitosti bych zároveň chtěl poděkovat za celoživotní neutuchající trpělivost a podporu mojí manželce.

Jindřich Březina přebírá cenu Groundsman roku 2016

Klub •  Hráči •  Zápasy •  Mládež •  Multimedia •  Fanoušci •  Historie

© 2006-2024 FC Vysočina Jihlava & eSports.cz, s.r.o.  |  RSS
Veškerý obsah stránek chráněn podle autorského zákona a jeho přejímaní bez výslovného souhlasu redakce je zakázáno. Povolena je citace částí materiálů zde zveřejněných s uvedením zdroje www,fcvysocina.cz.
Nastavení cookies